Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II.ÚS 26/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. R. U., zastoupeného JUDr. G. S., proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 1. 2002, č.j. E 5005/2001-14 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, č.j. 29 Co 460/2002-43, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byla vůči povinnému (stěžovateli) nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2003, stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal dne 13. 1. 2003 dovolání, Ústavní soud proto usnesením ze dne 11. 11. 2003 řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu přerušil a v řízení o ústavní stížnosti pokračoval poté, co mu bylo sděleno, že Nejvyšší soud usnesením č.j. 20 Cdo 2113/2003-79, ze dne 30. 9. 2004 dovolání odmítl jako nepřípustné. (Usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadeno nebylo.)
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 7. 2. 2002 mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 1. 2002, č.j. E 5005/2001-14, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení nároku oprávněného. V odvolání proti tomuto rozhodnutí namítal, že exekuce již byla vykonána, a to na majetku jiných osob, které nebyly účastníky řízení, stěžovateli nebylo řádně a včas doručeno usnesení, exekutor si vyžádal součinnost policie, ačkoliv neexistoval pravomocný exekuční titul, nebylo vyžádáno prohlášení o majetku a výkon rozhodnutí tak směřoval proti majetku osoby výkonem nepostižené, byla zabavena podstatně vyšší částka, než částka na kterou byl vydán exekuční příkaz, který přitom zněl na prodej movitých věcí a stěžovatel nebyl vyzván k dobrovolnému splnění nároku povinného.
Rovněž namítal, že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí se opíralo o rozsudek, který ve výroku i odůvodnění obsahuje skutečnosti, které jsou v rozporu se zákonem, a navrhoval proto přerušení řízení a vznesl námitku podjatosti exekutora. Odvolací soud však jen shrnul skutečnosti uvedené v exekučním příkazu a vůbec se nezabýval námitkou podjatosti exekutora. Pominul námitku stěžovatele, že byl zabaven majetek jiných osob, což je v rozporu s ustanovením § 36 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen exekuční řád).
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy vyvodily závěry v rozporu se skutkovým stavem a obsahem spisu, nebyly provedeny listinné důkazy, výslechy svědků a nebylo zajištěno bezdůvodné obohacení exekutora a oprávněného. Stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť soudy nesprávným postupem hrubě zasáhly do jeho ústavně zaručených práv.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť byly dány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Okresního soudu v Kladně č.j. E 5005/2001 a sp. zn. 15 C 74/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí soudů o nařízení exekuce, avšak jeho argumentace směřuje jak proti rozhodnutí nalézacího soudu, tak proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí a z jeho námitek je zřejmé, že nerozlišuje mezi oprávněními exekutora po vydání exekučního příkazu a jeho oprávněními po právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce a mezi provedením soupisu a zajištěním věcí a vlastním výkonem exekuce. Z obsahu připojených spisů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 16.
1. 2002, č.j. E 5005/2001-14, nařídil exekuci na základě pravomocného rozhodnutí téhož soudu ze dne 29. 3. 2000, č.j. 15 C 74/99-34. Pokud je stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti uvedeného rozhodnutí, kterým byl zavázán k úhradě předmětné částky, bylo na místě uplatnit příslušné námitky v opravných prostředcích proti tomuto rozhodnutí a nikoliv až v odvolání (event. ústavní stížnosti) proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že se námitkami směřujícími proti rozhodnutí nalézacího soudu nezabýval a řízení nepřerušil.
Ústavní soud dále ověřil, že odvolací soud při přezkoumávání odvolání stěžovatele postupoval v souladu s ustanovením § 44 exekučního řádu a zjišťoval, zda jsou dány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (zejm. pokud jde o vykonatelnost exekučního titulu, označení účastníků, určení exekutora pověřeného provedením exekuce, označení povinnosti a jejího rozsahu atd.), přičemž jeho závěr, že soud prvého stupně oprávněně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil exekutora, nelze považovat za závěr, který neodpovídá obsahu materiálu založeného v soudním spise, je nezákonný či dokonce neústavní.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že námitkou podjatosti soudního exekutora se nezabýval, neboť povinný (stěžovatel) využil možnosti dle § 29 odst. 5 exekučního řádu a namítl podjatost soudního exekutora a dle odstavce 8 uvedeného ustanovení exekučního řádu o vyloučení rozhoduje soud. Je tedy zřejmé, že se soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce námitkou podjatosti exekutora nezabýval oprávněně a v tomto směru je námitka stěžovatele neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že z obsahu spisu je zřejmé, že usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 28.
4. 2003, č.j.
Nc 5005/2001-69, bylo námitce podjatosti vyhověno a soud rozhodl o vyloučení pověřeného soudního exekutora z provedení exekuce a usnesením ze dne 1. 7. 2003 pak pověřil jejím provedením exekutora jiného. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud rovněž objasnil, že pokud exekutor doručil stěžovateli současně rozhodnutí o nařízení exekuce a exekuční příkaz, postupoval v souladu se zákonem, neboť podmínkou vydání exekučního příkazu není právní moc usnesení soudu o nařízení exekuce, ale jeho doručení, k němuž došlo dne 7.
2. 2002. Exekuční příkaz přitom má účinky nařízení výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu a exekutor je oprávněn jednat ve smyslu ustanovení § 261 až 264 o.s.ř. (vstup do objektů, soupis věcí apod.), aniž by usnesení o nařízení exekuce bylo pravomocné. Dle § 47 odst. 2 exekučního řádu je právní moc rozhodnutí podmínkou až pro vlastní provedení exekuce. Soud také vysvětlil, jakým způsobem je postupováno v případě, kdy je zajištěna vyšší částka než částka, na kterou byl vydán exekuční příkaz (§ 333 o.s.ř.).
Odvolací soud se v tomto řízení opodstatněně nezabýval ani námitkami, že při soupisu a zajištění majetku došlo k postižení majetku třetích osob, neboť pro tento případ je na místě postup dle § 126 obč. zák., event. za splnění zákonných podmínek dle § 267 o.s.ř. (excindační žaloba). Vzhledem k tomu, že v řízení o odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce je soud povinen přezkoumávat pouze skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se v odůvodnění nevyjádřil ke všem námitkám stěžovatele, týkajícím se nikoliv těchto skutečností, ale postupu exekutora po nařízení exekuce, kdy by soud s ohledem na obsah uplatněných námitek v podstatě poskytoval poučení o stávající právní úpravě nařízení a vedení exekuce zakotvené v exekučním řádu a občanském soudním řádu.
Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno na základě pravomocného rozhodnutí, přičemž mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dlužná částka s příslušenstvím, k jejímuž zaplacení byl stěžovatel tímto rozhodnutím zavázán, nebyla v plném rozsahu zaplacena. Odvolací soud při přezkoumávání odvolání stěžovatele postupoval v intencích ustanovení § 44 exekučního řádu, podle nějž soud pouze zkoumá, zda jsou dány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. V odůvodnění podrobně rozvedl, na základě jakých osvědčených skutečností shledal, že podmínky pro nařízení exekuce byly splněny.
Za této situace nemohlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími dojít k porušení základních práv, jejichž porušení se stěžovatel dovolává. Pokud je stěžovatel přesvědčen o protiprávnosti postupu exekutora při výkonu jeho pravomocí, je třeba, aby se svých práv domáhal adekvátními prostředky, tj. zejména postupem dle § 126 obč. zák., dle § 267 o.s.ř., včetně využití možnosti podání stížnosti k Exekutorské komoře ČR, podání žaloby na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, či podáním trestního oznámení (případně, aby tak učinily osoby, které byly vytýkaným postupem postiženy).
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2005 JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková