Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou v Havířově, směřující proti čl. 4.6 organizační směrnice č. 4/2005 - Zřizovací listina a volební řád školské rady při základní škole, za účasti obce Těrlicko, Horní Těrlicko 474, 735 42 Těrlicko, jako účastníka řízení, takto: Návrh se odmítá.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s podáním označeným jako "Ústavní stížnost na zrušení čl. 4.6 organizační směrnice č. 4/2005 zřizovací listiny a volebního řádu školské rady při základní škole příspěvkové organizace Základní škola Těrlicko - Horní Těrlicko 419". V textu uvedl, že se domáhá zrušení usnesení rady obce Těrlicko, kterým byla schválena uvedená organizační směrnice. Domnívá se totiž, že vydáním směrnice rada překročila rámec stanovený zákonem a zneužila pravomoc svěřenou jí zákonem v oblasti samostatné působnosti.
Stěžovatel dále popsal, že na základě jeho stížnosti (výstižněji řečeno podnětu) adresovaného Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy České republiky rozhodlo dne 14. 12. 2006 (č. j. ODK-1114-10/1-2006) Ministerstvo vnitra České republiky tak, že výkon předmětného článku směrnice postupem podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, se pozastavuje. Obci Těrlicko byla stanovena lhůta ke zjednání nápravy a uložena povinnost Ministerstvo vnitra o přijatých opatřeních informovat. Obec Těrlicko podala rozklad, kterému ministr vnitra vyhověl a rozhodnutí ministerstva zrušil. Stěžovatel s takovým postupem nesouhlasí, neboť považuje napadené ustanovení směrnice za odporující zákonu č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (konkrétně jeho § 167 odst. 2).
Stejně jako v jiných případech Ústavní soud předtím, než mohl přistoupit k vlastnímu meritornímu projednání věci, nejprve zkoumal, zda podaný návrh vyhovuje z hlediska formálních požadavků kladených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou splněny podmínky řízení. Výrok rozhodnutí je odrazem negativního závěru.
V projednávané věci sice navrhovatel označil svoje podání jako "ústavní stížnost", avšak celý jeho obsah, a především pak petit, jímž je Ústavní soud vázán, formuloval jako návrh na zrušení (jiného) právního předpisu, resp. jeho ustanovení; dokonce Ústavnímu soudu navrhuje postupovat podle ustanovení § 70 zákona o Ústavním soudu, který vymezuje případy, kdy se o návrhu na zrušení zákona, jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých částí rozhoduje nálezem, a jaké jsou jeho právní následky. Tímto názorem stěžovatele není samozřejmě Ústavní soud vázán, právní posouzení předloženého skutkového rámce, a tedy i povahy iniciovaného řízení, je na něm, nikoliv na účastníku.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR leda tehdy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak vyplývá z obsahu připojených listin, v posuzované věci návrh nesměřuje proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, jehož by se stěžovatel účastnil, ani proti opatření či jinému zásahu orgánu veřejné moci, jimž by bylo zasaženo do jeho základních práv.
Stěžovatel sám to ostatně netvrdí a z odkazu na § 70 zákona o Ústavním soudu je zřejmé, že brojí proti organizační směrnici - zřizovací listině a volebnímu řádu školské rady při základní škole, kterou považuje za obecně závazný právní předpis. Napadená organizační směrnice byla Ministerstvem vnitra České republiky posuzována jako "jiné opatření obce" ve smyslu § 124 odst. 1 ve spojení s § 102 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Nejde o individuální právní akt ani o právní předpis, ale o soukromoprávní úkon obce jako zřizovatele školského zařízení, jímž obecně stanoví pravidla fungování jí zřízené organizace. Takový úkon není z povahy věci způsobilý nepřípustně zasáhnout do základních práv stěžovatele či kohokoliv jiného. Pokud tedy stěžovatel ani netvrdí, že by v důsledku konkrétního pravomocnému rozhodnutí, opatření či zásahu orgánu veřejné moci došlo k zásahu do sféry jeho základních práv, není splněn základní předpoklad jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.
Závěrem soudce zpravodaj dodává, že i kdyby podání posuzoval v intencích stěžovatelem vymezeného petitu jako návrh podle hlavy druhé, oddílu prvního zákona o Ústavním soudu (řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů), byl by zde stejný důvod pro odmítnutí. Zákon o Ústavním soudu pro tento typ řízení stanoví zvláštní okruh subjektů oprávněných k podání návrhu. Navrhovatel jako fyzická osoba by byl aktivně legitimován k podání návrhu toliko za předpokladu, že by podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu, nebo že by podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona. Tak ovšem nepostupoval a z povahy věci ani postupovat nemohl.
Z důvodu absence aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu proto soudci zpravodaji nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2007
Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj