Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 50/2024-61 ze dne 27. 6. 2024 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 5 Nt 558/2023-47 ze dne 24. 4. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále "právo na předvídatelný přístup a oprávněné očekávání" a porušen zákaz odmítnutí spravedlnosti zaručený podle čl. 81 a čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem krajského soudu č. j. 2 T 51/2016-1208 ze dne 30. 11. 2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 35/2017-1320 ze dne 8. 3. 2017, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení podle § 278 trestního řádu.
3. Vrchní soud napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost, směřující proti napadenému usnesení krajského soudu, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zopakoval argumentaci, kterou uvedl k návrhu na povolení obnovy řízení. Odkázal na protokol o pohybu stěžovatele v inkriminovanou noc, existenci vražedné zbraně a zhodnocení trestné činnosti odsouzeného S., otázku důkazního standardu a zacházení s motorovým vozidlem v trestním řízení. Následně konstatoval, že otázka, co se rozumí v jeho případě novým důkazem, je způsobilá k projednání před Ústavním soudem. Následně navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných práv a zrušil napadená rozhodnutí.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel taktéž splnil podmínku povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávat správnost původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadená meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu (viz nález sp. zn. III.
ÚS 905/17 ze dne 22. 10. 2019). Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li obecný soud takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14.
4. 2011).
7. Napadená rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení v porovnání s právě uvedenými hledisky obstojí. Krajský soud konstatoval, že skutečnosti, které stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uvedl, nesplňovaly požadavky kladené ustanovením § 278 odst. 1 trestního řádu, jelikož se nejednalo o skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé (bod 24 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu). Dospěl k závěru, že žádná ze skutečností či důkazů navrhovaných stěžovatelem k provedení by nezvrátila sama o sobě, ani ve spojení s jinými již provedenými skutečnostmi a důkazy, rozhodnutí soudu prvního stupně ve stěžovatelově trestní věci. Se stěžovatelovou argumentací se vypořádal i vrchní soud, který se ztotožnil se závěry krajského soudu, že navržené důkazy nejsou způsobilé zvrátit dosavadní rozhodnutí soudu o stěžovatelově vině (bod 33 usnesení vrchního soudu).
8. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i námitkami stěžovatele a uzavírá, že stěžovatel předestřel pouze odlišný náhled na hodnocení důkazů a svou verzi skutkového stavu. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné opakovat ústavněprávně konformní hodnocení věci učiněné obecnými soudy. Dále Ústavní soud připomíná, že není povolán k přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů. Podle své dlouhodobé judikatury by tak mohl výjimečně učinit pouze, dopustily-li by se soudy libovůle. Ta může spočívat buďto ve vyvození skutkových zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo v právním posouzení extrémně nesouladným se skutkovými zjištěními. Stěžovatel však v ústavní stížnosti ani neuvedl konkrétní pochybení obecného soudu, které by mohlo zapříčinit nesprávnost skutkových zjištění - např. logickou chybu při hodnocení konkrétního důkazu či opomenutí významné okolnosti.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu