Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. Ď., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2015 sp. zn. 8 To 55/2015, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2015 sp. zn. 46 T 1/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Stěžovatel uvádí, že v řízení požadoval, aby byl vzat v úvahu listinný důkaz v podobě "záznamu o vytěžení" svědkyně Markéty Soškové, ve kterém svědkyně vypovídala jinak, než u veřejného zasedání v postavení svědka. Vrchní soud shledal, že takovýto důkaz nelze připustit pro jeho procesní nepoužitelnost. Stěžovatel však namítá, že procesní předpisy by měly být interpretovány tak, aby byl dán prostor normám práva hmotného. Za situace, kdy tento záznam byl součástí stěžovatelovy obhajoby, měly soudy ustanovení trestního řádu vyložit tak, že je procesně použitelný, a to použitím obecných zásad trestního práva procesního zakotvených v § 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
3. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Obecné soudy v projednávané věci odmítly provedení určitého listinného důkazu a svůj postup řádně odůvodnily, přičemž správnost takovéhoto postupu stěžovatel ani nenapadá žádnou zásadnější argumentací, když jen toliko zcela vágně odkazuje na zásady trestního práva procesního. Těžko zde přitom shledat porušení práv obhajoby za situace, kdy předmětná svědkyně Sošková byla v řízení jako svědkyně řádně vyslechnuta.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu