Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Kellnera, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 1031/34, 697 01 Kyjov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, č. j. 20 Cdo 2019/2016-195, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2015, č. j. 38 Co 232/2014-158, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 10 C 378/2011-99, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 10 C 378/2011-99, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) jakožto povinný, domáhal proti žalovaným (1. OB Servis, s. r. o., jakožto oprávněnému, a 2. ŠkoFin, s. r. o., jakožto údajnému vlastníku) vyloučení movité věci (osobního vozidla) z exekuce vedené na majetek žalobce a dalšího povinného Milana Kellnera a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. října 2015, č. j. 38 Co 232/2014-158, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce jakožto povinný v rámci exekučního řízení není aktivně legitimován k podání žaloby a nemůže se tedy domáhat vyloučení movité věci z výkonu rozhodnutí. Poukázal přitom na § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, a relevantní judikaturu vztahující se k citovanému ustanovení (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3463/2006), podle níž je k vylučovací žalobě legitimována třetí osoba (odlišná od oprávněného, dalšího oprávněného a povinného), jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí, ačkoliv k ní má takové majetkové právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, č. j. 20 Cdo 2019/2016-195, odmítnuto, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že v projednávané věci dovolatel netvrdil žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, neboť podstata jeho námitek spočívala v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu a nezávisela na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, pročež nebylo možno v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat.
7. V dané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudů o zamítnutí jeho žaloby na vyloučení movité věci z exekuce. V prvé řadě je třeba vyjít z toho, že žaloba na vyloučení movité věci z exekuce byla zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele, který tuto žalobu podal v postavení povinného. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že současný právní stav, který má na území České republiky dlouholetou tradici (sahající až do 19. století), je založen na preferenci presumpce vlastnického práva povinného před povinností soudu či soudního exekutora toto vlastnické právo prokázat.
Jedná se o výraz respektování zájmu oprávněného na co nejrychlejším uspokojení své pohledávky. Uvedené pravidlo však plně respektuje práva třetích osob, kterým, v případě zjištění nedůvodného zásahu, dovoluje uplatňovat vlastní obranu podáním vylučovací žaloby podle § 267 o. s. ř. nebo návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu movitých věcí podle § 68 exekučního řádu, což má nezbytně konsekvence ve vztahu ke stávající věci. Jak totiž správně konstatovaly obecné soudy, vylučovací žaloba nebyla podána osobou, která by mohla mít zájem na ochraně před neoprávněným zásahem do vlastnického práva, resp. která by měla k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen exekucí, takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízená exekuce byla provedena a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006). Touto osobou tedy nemohl být stěžovatel v postavení povinného. Mohl by jí být eventuálně žalovaný č. 2, který však tvrdil, že vlastnické právo k předmětnému vozidlo již nemá, neboť po zaplacení leasingových splátek se stal vlastníkem vozidla stěžovatel. Za dané situace pak skutečně nelze, aby se povinný domáhal vyloučení movité věci z exekuce na základě § 267 o. s. ř., popř. vyškrtnutí věci ze soupisu movitých věcí podle § 68 exekučního řádu. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
8. Výše uvedený závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace pak následně implikoval postup soudu prvního stupně, který v řízení odmítl provést další důkazy. Provedení těchto stěžovatelem navrhovaných důkazů, jejichž účelem mělo být zejména prokázání vlastnictví žalovaného č. 2 k předmětnému vozidlu, by totiž nemohlo na výsledku sporu a zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace nic změnit. Proto ani námitky uplatněné stěžovatelem v tomto směru nepovažuje Ústavní soud za relevantní.
9. Pokud stěžovatel namítal nesprávný postup soudní exekutorky spočívající v nerespektování § 68 exekučního řádu a absenci poučení o možnosti podat vylučovací žalobu podle § 267 o. s. ř., k tomu lze podotknout, že i pokud by na straně soudní exekutorky bylo možno připustit pochybení (v podobě zastavení řízení o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu), nemělo by to opět na výsledek následné vylučovací žaloby vliv. Stejně tak námitka, že stěžovatel nebyl řádně poučen o možnosti postupovat podle § 267 o. s. ř. ztrácí svoji relevanci, neboť toto pochybení bylo v podstatě konzumováno tím, že stěžovatel vylučovací žalobu stejně podal, byť bylo zřejmé, že s ní nemůže být úspěšný.
10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu