Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022 sp. zn. 3 Tdo 948/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2021 sp. zn. 9 To 70/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 sp. zn. 47 T 1/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí. Stěžovatel podle obecných soudů spáchal zvlášť závažný zločin zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1, odst. 5, písm. a) trestního zákoníku jako účastník ve formě pomoci podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku tím, že úmyslně umožnil jinému přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Jeho jednání mělo spočívat v tom, že jako jednatel společnosti X, uplatnil vůči státnímu podniku Pragofrukt, resp. vůči Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR pohledávky, které společnost X odkoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Stěžovatel měl vědět, že se tyto pohledávky v důsledku výmazu státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku stanou nevymahatelnými, a přesto na základě dohody stěžovatele s K. a posléze i s Š. došlo po výmazu státního podniku Pragofrukt k převzetí dluhu vyplývajícího z těchto pohledávek státním podnikem Potraviny a k následnému neoprávněnému plnění ve prospěch společnosti X ke škodě Ministerstva průmyslu a obchodu.
Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let, k trestu zákazu činnosti a spolu s dalšími odsouzenými byl zavázán k náhradě škody.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že ve věci prý bylo rozhodnuto v podstatě výlučně na pokyn odvolacího soudu, který hodnotil důkazy jinak než nalézací soud, a aniž by je vůbec provedl, změnil pak nalézací soud svá skutková zjištění. Přitom žádné formální (procesní) vady v provedení důkazů nebo extrémní nesoulad hodnocených důkazů se skutkovými zjištěními, které by vedly k nezákonnosti prvního zprošťujícího rozsudku, odvolací soud neidentifikoval. Ze strany advokáta - profesionála v oboru práva - bylo stěžovateli doporučeno pohledávky nakoupit a nedošlo-li by k jejich dobrovolnému uspokojení, pak i formálním pořadem práva uplatňovat.
Stěžovatel tak jako právní laik jednal v této odborné otázce podle advokátem doporučeného postupu s vědomím, že tak činí zcela po právu. Stěžovatel neměl žádný důvod nespolehnout se na radu profesionála, když neměl (právní) znalosti dostatečné k ověření správnosti navrženého postupu. Přesto měl podle obecných soudů stěžovatel tuto radu odborníka sám posoudit, udělat si na věc (bez hlubší znalosti práva) vlastní názor a podle toho postupovat. Ani obecné soudy se v průběhu celého trestního řízení ostatně neshodly, když Městský soud v Praze v obou rozsudcích uvedl, že výmazem státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku zanikly i veškeré jeho dluhy, tj. pohledávky jeho věřitelů vůči němu jako neexistujícímu subjektu a Vrchní soud v Praze prosazuje názor, že nezaplacené pohledávky obchodní společnosti ani po její likvidaci právně nezanikají, přičemž se však stávají fakticky nevymahatelnými, neboť představují pouze tzv. naturální obligace, dluh tedy formálně právně existuje.
Přitom obhajoba v řízení před soudem prvního stupně a rovněž v odvolacím řízení navrhovala výslech svědka, právního zástupce společnosti X J. P., který právní radu poskytl. Tento návrh však byl v kontextu skutkového názoru odvolacího soudu odmítnut a nebyl proveden ani v jednom stupni.
3. Podle stěžovatele věřitel nemůže nést riziko trestního postihu ze situace, kdy s ním dlužník uzavře narovnání, a to se v budoucnu bude někomu jevit jako nevýhodné pro dlužníka. Nevýhodnost není sama o sobě ani důvodem neplatnosti soukromoprávního úkonu. Tím méně je pro intervenci do takových právních vztahů vhodné právo trestní. A pokud si za tím účelem zástupci povinné strany nechali zpracovat jakékoliv stanovisko, lze na něj odkazovat jenom v rozsahu jejich odpovědnosti, a nikoliv na jeho podkladě přenášet na stěžovatele (navíc v rozporu s názorem jeho advokáta) odpovědnost za domnělou škodu na majetku, vůči kterému žádnou statutární povinnost nenese. V daném případě bylo podle názoru stěžovatele vhodné přiklonit se k verzi skutkových událostí příznivějších pro obviněněho, a to v souladu se zásadou "in dubio pro reo".
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými závěry soudů. Námitka ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
6. K námitce, že soudy nevyslechly svědka J. P., lze obecně konstatovat, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V daném případě odvolací soud uvedl, že procesní soud odpovídajícím způsobem vysvětlil, proč shledal návrh obžalovaného na doplnění dokazování nadbytečným, přičemž s tímto závěrem souhlasí také odvolací soud vzhledem k obsahu ostatních ve věci provedených důkazů. Postup obou soudů aproboval rovněž Nejvyšší soud. Ústavní soud připouští, že odůvodnění nalézacího soudu, proč neprovedl navržený důkaz, je skutečně lakonické. Z odůvodnění odvolacího a dovolacího soudu a z kontextu celé věci je však zřejmé, proč tento důkaz nebyl proveden.
7. Také v ostatní, velmi podrobné a přehledné argumentaci soudy nijak nepochybily, a s jejich závěry se tedy lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu