Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Petra Mervarta a b) Ing. Aleny Mervartové, zastoupených JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem, sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2025, č. j. 6 As 87/2025-31, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 15 A 57/2025-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, ve spojení s návrhem na zrušení § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatelů na přístup k soudu. Akcesoricky podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhují zrušení právní úpravy § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona. Současně požádali o odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a podle § 80 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požadují, aby tento soud předběžným opatřením uložil správním orgánům zdržet se nevratných úkonů směřujících k realizaci stavebního záměru do rozhodnutí ve věci samé.
2. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 8. 11. 2023 povolil stavební záměr novostavby rodinného domu. Vedlejší účastník odvolání stěžovatelů (jakožto vlastníků dotčených záměrem) zamítl rozhodnutím ze dne 2. 4. 2025, č. j. MHMP 262492/2025.
3. Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro opožděnost podle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.") ve spojení s § 306 stavebního zákona. Žaloba totiž byla podána v nesprávné (obecné) žalobní lhůtě podle s. ř. s., nikoliv ve (zvláštní) lhůtě podle stavebního zákona. Protože zmeškání lhůty nelze prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.), nemohl městský soud rozhodnutou jinak. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí správních orgánů bylo vydáno v dubnu 2025, tedy 10 měsíců od nabytí účinnosti nové úpravy, a žalobci měli dostatek času, aby se seznámili s novou (přísnější) úpravou.
4. Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnosti stěžovatelů nevyhověl. V záhlaví uvedeném rozhodnutí osvětlil, že ani s ohledem na přechodná ustanovení nelze stěžovatelům vyhovět a žalobu připustit k věcnému projednání. Nepřisvědčil tvrzení, že pokud se správní řízení řídilo starým stavebním zákonem, musí se jím řídit i řízení před správním soudem. Nejvyšší správní soud se ve smyslu č. 89 odst. 2 Ústavy vypořádal s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/24 ze dne 26. 3. 2025 a vyložil, že i ve světle kritérií vyslovených v judikatuře je žaloba stěžovatelů podána jednoznačně opožděně. Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku týkající se nepoučení stěžovatelů o žalobní lhůtě. Správní orgán nemá zákonnou povinnost poučit účastníka o možnosti podání žaloby ke správnímu soudu.
5. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají zejména zmírnění tvrdosti dopadů procesní úpravy prostřednictvím provedení testu proporcionality. Nález Ústavního soudu byl mechanicky aplikován a zákonné pravidlo o žalobní lhůtě nebylo soudy uplatněno proporcionálně. Důvodem žaloby byl významný zásah do vlastnických práv stěžovatelů. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo stěžovatelům doručeno na přelomu dubna 2025 a žaloba byla podána 28. 5. 2025, tedy po velmi krátkém překročení měsíční lhůty. Z těchto okolností stěžovatelé dovozují tvrdost dopadů na jejich procesní postavení. Soudy měly provést výklad ve prospěch meritorního projednání, a to i s ohledem na (zákonnou) absenci poučení správních orgánů.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami, které byly účastny řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Stěžovatelé se na správní soudy obrátili opožděně. Nešlo v žádném ohledu o případ hraniční. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24 ze dne 26. 3. 2025 se Ústavní soud oproti tomu zabýval situací, kdy v průběhu plynutí lhůty pro podání žaloby došlo k jejímu zkrácení na polovinu, s tím, že tyto případy spadlé do "mezidobí" zákonodárce přechodnými ustanoveními neupravil. V nyní posuzované věci nejde o případ, kde by se uplatnila nepravá retroaktivita procesních norem.
9. Skutečnost, že byla v minulosti žalobní lhůta jiná, benevolentnější, nehraje roli. Ústavní soud připomíná, že pouhé stanovení zákonných lhůt není z pohledu Ústavního soudu otázkou ústavnosti, nedosahuje-li toto procedurální omezení míry, v níž je základní právo omezeno natolik, že dojde k jeho významnému ohrožení nebo vyprázdnění [nález sp. zn. Pl. ÚS 12/19 ze dne 19. 7. 2022 (N 84/113 SbNU 14; 279/2022 Sb.)]. Jinými slovy, Ústavní soud neshledá protiústavnost v samotné existenci lhůty (ani v tom, že je taková nová lhůta z povahy věci restriktivní), nýbrž ve vyloučení možnosti uplatňovat základní práva [srov. nález sp. zn. Pl.
ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 55 a násl.]. Restriktivnější žalobní lhůta stěžovatelům započala běžet v době, kdy byla dotčená ustanovení řadu měsíců účinná. K odepření práva na přístup k soudu ze strany veřejné moci nedošlo. Zákon neposkytuje soudům podklad pro zmírnění tvrdosti dopadů, které stěžovatelé požadují. Stanovením procesních lhůt jsou chráněny mj. zájmy a právní jistota jiných dotčených osob (v tomto případě stavebníků).
10. Protože Ústavní soud neshledal ani jiná pochybení, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrh s ní spojený, a to pro jeho akcesorický charakter [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti a návrhu na předběžné opatření samostatně nerozhodoval, a na místo toho přímo přistoupil ke (kvazimetornímu) rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu