Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele International Police Federation, z. s., se sídlem Praha 4, Sevřená 1302/8, právně zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Lomnického 1742/2a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 207/2019-24 ze dne 28. 7. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 A 261/2015-73 ze dne 26. 4. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí správních soudů s tím, že v nich spatřuje porušení svého základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 2. 2011 č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. 1. 2010 o zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky ve znění "INTERNATIONAL POLICE FEDERATION" z důvodu, že přihlašované označení nemá rozlišovací způsobilost podle § 4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen "zákon o ochranných známkách"), a že se stěžovateli, jako přihlašovateli ochranné známky, nepodařilo prokázat, že přihlašované označení získalo před zápisem do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům a službám stěžovatele rozlišovací způsobilost podle § 5 zákona o ochranných známkách.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 16. 12. 2014 č. j. 8 A 85/2011-57 zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2015 č. j. 2 As 42/2015-55 zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí správního úřadu a vrátil mu věc k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného posouzení distinktivity označení a nedostatečné modelace relevantního průměrného spotřebitele (vymezení, kdo by byl typickým spotřebitelem užívajícím přihlašovanou ochrannou známku).
Úřad pro ochranu průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 26. 10. 2015 č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV opět zamítl přihlášku označení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2019 č. j. 9 A 261/2015-73 zamítl žalobu podanou stěžovatelem. Uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 2 As 42/2015-55, který vymezil úvahy, které jsou nutné a které chyběly v původním rozhodnutí žalovaného.
3. V kasační stížnosti stěžovatel opětovně namítal nesprávné posouzení otázky rozlišovací způsobilosti podle § 4 písm. b) zákona o ochranných známkách. Tvrdil, že žalovaný a následně i městský soud nesprávně vymezily relevantního spotřebitele, žalovaný účelově vymezil jako subjekt pro srovnání toliko "International Police Association" (IPA) a vybočil z mezí správního uvážení. Stěžovatel taktéž nesouhlasil s posouzením získání rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení podle § 5 zákona o ochranných známkách.
Tvrdil, že ačkoliv žalovaný přisvědčuje tomu, že přihlašované označení může být shodné s názvem registrujícího subjektu, u valné většiny důkazů konstatuje, že se označení zde vyskytuje toliko jako název stěžovatele, a tuto skutečnost přičítá k jeho tíži. Stěžovatel dále namítal, že žalovaný nerespektoval zásadu legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť nepostupoval konstantně, když v jiných obdobných věcech zaregistroval ochrannou známku obsahující slovo blízké pojmu tuzemského nebo zahraničního státního orgánu.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl, když ani jednu z kasačních námitek neshledal důvodnou.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel spatřuje porušení ústavně garantovaných práv v tom, že jeho právo na legitimní očekávání plyne z toho, že v některých případech, na něž v řízení poukazoval, byly zaregistrovány ochranné známky obdobné tomu, co požadoval stěžovatel. Tyto ochranné známky nejsou natolik odlišné, aby zakládaly důvod pro odlišný postup orgánu státní správy. Odchýlením se od postupů aplikovaných u jiných obdobných ochranných známek tak bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.
9. Ústavní soud po přezkoumání argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že i když je poměrně obsáhlá, postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy a předtím i příslušné správní orgány učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodoval v poslední instanci, je přesvědčivý, logicky odůvodněný, dostatečně podrobný a vyplývají z něj veškeré skutečnosti, na základě kterých kasační stížnost zamítnul.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu