Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky TRADEBANK CANARIA s.r.o, sídlem Na Šípu 142, Ostrovačice, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2022 č. j. 31 Af 11/2021-86 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2023 č. j. 5 Afs 239/2022-54, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že správní soudy svým postupem porušily její vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozsudků, stěžovatelka je obchodní společností, které příslušný finanční úřad na základě daňové kontroly vystavil dodatečné daňové výměry týkající se daně z přidané hodnoty (dále jen jako "DPH") ve výši přesahující 800 tisíc Kč. Důvodem bylo nepřiznání nároku na odpočet DPH, založené na závěru správce daně, že se stěžovatelka vědomě podílela na řetězových podvodných obchodních transakcích. Odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům nadřízený správní orgán zamítl.
3. Předmětné rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. Nejprve odmítl námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti původního rozhodnutí, ve věci samé, poté detailně zrekapituloval průběh daňového řízení a zhodnotil, že zjištění správních orgánů dostatečně potvrzují vědomé zapojení stěžovatelky do podvodného obchodního řetězce. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Jelikož se v zásadě zcela ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, nemohla logicky uspět ani stěžovatelčina námitka o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozsudku.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími správních soudů nesouhlasí. Ve stručné ústavní stížnosti nejprve upozorňuje, že rozhodující orgány veřejné moci se nikdy neshodly na tom, zda stěžovatelka o podvodech s DPH věděla nebo měla a mohla vědět. V odůvodněních rozhodnutí byly možnosti úmyslu a nedbalosti kombinovány. Takový přístup však judikatura Soudního dvora EU ani Nejvyššího správního soudu nepřipouští. Stěžovatelka dále vyzdvihuje, že ačkoliv poukazovala na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu a poté rozsudku nalézacího soudu, tyto námitky nebyly řádně vypořádány. Do jisté míry tak učinil až stížnostní soud, čímž ale sám porušil základní práva stěžovatelky, neboť správně měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně (odkazováno je na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 ).
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah nenastal.
9. Námitka stěžovatelky mířící na údajné různorodé hodnocení formy zavinění stěžovatelky správními orgány a soudy eufemisticky vyjádřeno neodpovídá realitě, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, všechny rozhodující subjekty se jednoznačně shodly na tom, že se stěžovatelka podvodů účastnila vědomě ["Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud dospěl oprávněně shodně s žalovaným (myšlen správce daně, pozn. Ústavního soudu) k závěru, že účast stěžovatele v podvodném řetězci transakcí byla zcela vědomá.", bod 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu].
Zadruhé, stěžovatelkou uváděná (ovšem nijak blíže nespecifikovaná) judikatura Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu rozlišující úmysl či nedbalost při odpočtech DPH jednoduše neexistuje. Ustálená rozhodovací praxe obou jmenovaných soudních těles (řádně citovaná v bodech 34-35 rozsudku Nejvyššího správního soudu) dovozuje přesný opak, totiž že k odepření nároku na odpočet DPH není rozhodné, zda daňový subjekt postupoval úmyslně či z nedbalosti. Stručně shrnuto, i kdyby stěžovatelka nepostupovala při podvodech vědomě (o čemž ale pochybnosti nevznikly), stále by rozhodnutí o doměření DPH obstálo.
10. Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé námitce stěžovatelky. Z odůvodnění rozsudků správních soudů je zřejmé, že její tvrzení o nepřezkoumatelnosti byla pouze obecného charakteru a jejich účelem dle všeho spíše bylo vytvoření předpolí pro uplatnění námitek o "neřešení námitek nepřezkoumatelnosti" v dalším stupni řízení, a to včetně ústavní stížnosti. Stěžovatelka navíc opětovně na řadě míst fabuluje. Například v bodě 15 ústavní stížnosti kritizuje, že nalézací soud neprovedl hodnocení částí F, G a H žaloby. Přitom tuto námitku stěžovatelka uplatnila již v kasační stížnosti a dostalo se jí odpovědi, že žádné takové části žaloba neobsahovala. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že přes upozorňovanou účelovost námitek stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti (předchozích) rozhodnutí se odvolací i kasační soud tyto námitky v napadených rozsudcích snažily pečlivě vypořádat.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nezjistil žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu