Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Jiřího Nykodýma a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 5 Cmo 72/2009-398 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vyplývá, že městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze ze dne 11. 1. 2008 sp. zn. Rsp 864/07, kterým bylo rozhodnuto, že je stěžovatel povinen vydat žalovanému v rozhodčím řízení akcie emitenta Vítkovice Holding, a. s., blíže specifikované v rozsudku vrchního soudu, proti vrácení kupní ceny těchto akcií 72 900 000 Kč s příslušenstvím a zaplatit žalovanému v rozhodčím řízení částku 11 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu smluvní pokuty.
Podle rozsudku vrchního soudu rozhodčí soud zastavil řízení ohledně eventuálního nároku na nahrazení projevu vůle stěžovatele, kterým by ten navrhl žalovanému v rozhodčím řízení uzavření smlouvy o převodu stejných akcií. Dále byl rozhodčím nálezem zamítnut vzájemný návrh, kterým stěžovatel uplatnil proti žalovanému v rozhodčím řízení právo na zaplacení 2 452 000 000 Kč a 2 043 000 000 s příslušenstvím. Konečně byla rozhodčím nálezem přiznána žalovanému v rozhodčím řízení náhrada nákladů řízení v částce 1 000 000 Kč a to ve vztahu k původní žalobě.
Bylo rozhodnuto, že náklady ve výši 500 000 Kč si nese žalovaný v rozhodčím řízení ze svého. V souvislosti se vzájemným návrhem byla žalovanému v rozhodčím řízení přiznána náhrada nákladů ve výši 24 651 742,50 Kč s tím, že své náklady si stěžovatel nese ze svého.
Stěžovatel uvádí, že rozhodčí řízení neproběhlo v souladu se zásadou právního státu, se zásadou práva na spravedlivý proces a se zásadou nedotknutelnosti vlastnictví. Stěžovatel vytýká napadenému rozsudku vrchního soudu, jakož i předcházejícímu řízení, nejen porušení norem jednoduchého práva, ale i porušení výše uvedených právních principů a lidských práv a základních svobod. Tím podle jeho názoru jeho případ obsahuje ústavněprávní dimenzi.
Pokud jde o začátek sporu, tj. o rozhodčí řízení, namítá stěžovatel, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu a rovněž se podle něj ve věci účastnil rozhodce, který nebyl podle rozhodčí smlouvy povolán k rozhodování, resp. neměl způsobilost být rozhodcem. Dále stěžovatel tvrdí, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Konečně stěžovatel namítal, že rozhodčí nález jej odsoudil k plnění nedovolenému. Na závěr stížnosti pak "z důvodu opatrnosti" stěžovatel navrhuje, aby pro neústavnost byl zrušen i zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2009, důvody uvedené v původní ústavní stížnosti stěžovatel opakuje.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že vlastní podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním hodnocením jeho žalobních námitek, uplatněných v řízení před obecnými soudy, k němuž tyto soudy ve svých rozhodnutích dospěly.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních záruk. S ohledem na výše uvedené obecné principy Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, či jiného ústavně zaručeného práva [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. K porušení některého z ústavně zaručených práv může dojít jen v těch případech, kdy výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci. Ten by spočíval např. v nerespektování kogentní normy či v přepjatém formalismu při výkladu a aplikaci právní normy [nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
O takový případ ovšem v projednávané věci nejde. Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu porušení základních práv, uvedených v ústavní stížnosti, neshledal. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná či je-li odmítána z jiného důvodu, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh a nelze jej projednat. Proto se Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nezabýval a odmítl jej podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. ledna 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu