Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Roušala, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. července 2025 č. j. 2 As 89/2024-59 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2024 č. j. 15 A 69/2022-55, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel na lesních pozemcích ve svém vlastnictví provozuje zábavní park "Krtkův svět". Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 23. 2. 2022 č. j. ČIŽP/41/2022/2326 nařídila stěžovateli zastavení škodlivé činnosti (§ 3 odst. 4 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa). Nařídila tím zastavení všech zahájených i budoucích prací a akcí souvisejících s budováním, rozšiřováním a provozováním zábavního parku, a to do doby, než budou prováděné činnosti a stav lesních pozemků uvedeny do souladu s právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí a bude vydáno rozhodnutí orgánu státní správy lesů k výjimce ze zákazu využití pozemků určených k plnění funkcí lesa k jiným účelům (§ 13 odst. 1 lesního zákona). Vedlejší účastník uvedené rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil.
3. Žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem Městský soud v Praze. Následnou kasační stížnost zamítl posléze svým napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud. Podle správních soudů stěžovatelem učiněné vybudování celého spektra zábavních zařízení, oplocení, výstavba rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků nemůže představovat účelné obhospodařování lesa. Činnost stěžovatele směřovala primárně k rekreačnímu využití lesa a tímto způsobem využití nepřiměřeně potlačovala "jádrové" funkce lesa: ze souboru stromů a keřů učinila urbanizované a do značné míry nepřírodní prostředí s výraznou přítomností uměle vytvořených prvků - atrakcí zábavního parku.
4. Správní soudy neshledaly důvod provádět stěžovatelem navržené důkazy k tvrzenému porušení legitimního očekávání; stěžovatel totiž odkazoval na jiné obdobné příklady využití lesních pozemků (různé zookoutky, ohniště, lesní hřiště či sportoviště v lesích hlavního města Prahy, zábavní park Království lesa v Lipně nad Vltavou a lesní divadla v Kytlici a Srbské Kamenici) s tím, že správní orgány vůči jejich provozovatelům nečiní žádné kroky. Podle Nejvyššího správního soudu ovšem byla argumentace stěžovatele k porušení principu legitimního očekávání nedostatečná.
Neprověření či pouhé přehlédnutí určité skutečnosti, a tedy neposouzení právního vztahu, nelze zaměňovat s jeho aprobací správními orgány. Jako protizákonnou lze hodnotit libovůli spočívající ve dvojím (různém) posouzení téže věci, ovšem v otázce, kterou správní orgán v konkrétních případech skutečně posuzoval. To však stěžovatel netvrdil. Ve své argumentaci se soustředil na existenci dílčích shodných prvků v jednotlivých srovnávaných zařízeních, která, i pokud by se prokázala, nezaložila by skutkově totožné případy v uvedeném smyslu.
Zábavní park stěžovatele, na rozdíl od jiných instalací v lesích (jak je stěžovatel popsal), představuje kombinaci všech zmíněných (a dalších) prvků, které v souhrnu zásadně proměňují charakter lesa a vážou svou volnočasovou atraktivitu nikoli na samotný les, ale na existenci uměle vytvořeného zábavního parku.
5. Stěžovatel tvrdí, že správní orgány a posléze správní soudy v rozporu s jeho ústavními právy neprovedly jím navrhované důkazy. Ty navrhoval k prokázání, že zařízení obdobného rozsahu jako jeho zábavní park jsou na lesních pozemcích v České republice běžné, aniž se dovozuje, že se tím les ohrožuje či dokonce poškozuje. V areálech Chuchelský háj a Kunratický les jsou umístěna dětská hřiště, veřejná ohniště, lesní sportoviště i zookoutky, včetně sítě souvisejících komunikací a parkovacích ploch. Instalace staveb, zařízení a terénních úprav k plnění rekreační a edukativní funkce lesa zahrnující herní prvky, kiosky s občerstvením, zookoutky a zpevněné cesty byla provedena i v jiném zábavním parku ("Království lesa") v Lipně nad Vltavou. Stěžovatel uvedené dokládá různými odkazy na veřejně dostupné fotografie a prezentace těchto míst.
6. Způsob užívání jeho pozemků nemůže automaticky představovat hrozbu vzniku škody pro životní prostředí a být v rozporu s lesním zákonem, jestliže obdobný nebo totožný způsob využívání lesních pozemků jinde správní orgány nejen trpí, ale dokonce ho výslovně označují za plně zákonný. Nebylo proto možné tyto důkazy odmítnout provést jako irelevantní. Nejvyšší správní soud sice uvedl, že tyto úvahy irelevantní nejsou, avšak přesto důkazy neprovedl, respektive rozsudek městského soudu nezrušil. To stěžovatel označuje za překvapivé. Nejvyšší správní soud ani nemohl dané závěry učinit bez provedení navrhovaných důkazů. Argumentace jinými případy nepředstavovala jen neurčitá tvrzení o dílčích, jednotlivých shodných prvcích s jeho zábavním parkem.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad; o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu (viz https://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatel v nynější věci namítá chybné vypořádání s důkazními návrhy. Svoji argumentaci opírá o relevanci tvrzení, která hodlal důkazními návrhy prokázat. Ústavní soud ovšem shledal, že Nejvyšší správní soud se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal ústavně konformním způsobem.
10. Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu akceptuje, že není povinností soudu vždy provést všechny důkazní návrhy účastníků řízení, soudy ovšem musí svůj postup (řádně a logicky) odůvodnit (srov. kupř. bod 15 nálezu ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 1474/24 či bod 48 i. f. nálezu ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 931/25 ). Ústavní soud rovněž v zásadě akceptuje, že není třeba provést důkazní návrhy, které jsou nadbytečné, vůči předmětu řízení irelevantní nebo které vůči prokazovanému tvrzení postrádají vypovídací hodnotu (srov. bod 32 nálezu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 ).
11. Správní orgány i správní soudy založily svoje rozhodnutí neprovést stěžovatelem navrhované důkazy k jiným obdobným případům využití lesa pro nadbytečnost či irelevanci s předmětem řízení. Typově jde o důvody legitimní. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku korigoval odůvodnění dosavadních rozhodnutí s tím, že nadbytečnost těchto důkazů nemohla být dána bez dalšího, avšak bylo třeba se zabývat významem tvrzení, která stěžovatel hodlal těmito důkazy prokazovat. Nejvyšší správní soud po zhodnocení vlastní ustálené judikatury k porušení principu legitimního očekávání jako důvodu nezákonnosti správního rozhodnutí shledal, že argumentace stěžovatele nebyla relevantní z hlediska předpokladů uplatnění závěrů ustálené rozhodovací praxe jako důvodu ke zrušení správního rozhodnutí, a proto byly tyto důkazy nadbytečné.
12. Ústavní soud důvodům předestřeným Nejvyšším správním soudem rozumí. Jejich podstata spočívá na logické a věcné argumentaci, že různé (dvojí) rozhodování správních orgánů je problematické jen tam, kde správní orgán skutečně rozhodoval, přičemž nezabýval-li se správní orgán určitou situací, neznamená to, že ji z hlediska zákonnosti aprobuje. Tyto úvahy vychází z dosavadní rozhodovací praxe správních soudů (viz bod 23 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu); její podstatu stěžovatel nadále ve svých úvahách nereflektuje a žádnou kritiku vůči ní v obecné rovině nevznáší.
13. Za věcné a logické má Ústavní soud rovněž uplatnění těchto závěrů vůči argumentaci stěžovatele v nynější věci. Stěžovateli lze přisvědčit, že jím zmiňovaný zábavní park "Království lesa", jak jej popisuje, skutečně působí obdobně jako jeho zábavní park, tedy (zjednodušeně řečeno) jako souhrn různých stavebních, herních či jiných prvků, které do lesa nepatří. Stěžovatel však nijak nekonkretizuje, z čeho dovozuje, že tento případ správní orgány aprobovaly v určité věci, jak požaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Jinak stěžovatel skutečně odkazuje jen na místa, kde se vyskytují prvky nesouvisející s primární funkcí lesa ojediněle; tyto skutečnosti jsou přitom zřejmé ze samotné argumentace stěžovatele "na první pohled". Z argumentace stěžovatele ovšem skutečně nelze dovodit žádnou myslitelnou variantu, že správní orgány v jiném reálném případě srovnatelnou situaci posoudily dříve jinak. I podle Ústavního soudu proto obstojí, že dokazování k těmto tvrzením je nadbytečné.
14. Neopodstatněná je rovněž námitka překvapivosti úvah Nejvyššího správního soudu. Obecně, podstatou doktríny tzv. překvapivých rozhodnutí v judikatuře Ústavního soudu je zákaz takových rozhodnutí, která nelze s ohledem na dosavadní postup soudu či aktivitu účastníků předvídat a jimiž je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat ve svůj prospěch (srov. bod 26 a násl. nálezu ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1761/25 a předcházející judikaturu tam odkazovanou).
15. V nynější věci Nejvyšší správní soud korigoval odůvodnění správních orgánů a městského soudu o nadbytečnosti navrhovaných důkazů. Učinil tak při výkladu své již existující rozhodovací praxe, jíž se stěžovatel sám v dosavadním řízení dovolával. Stěží obstojí úvaha, že stěžovatel nemohl od vrcholného soudu očekávat výklad vlastní, existující judikatury, na níž stěžovatel založil podstatu své argumentace. Nejvyšší správní soud nevyšel z žádného skutkového či právního nova, neprovedení důkazů stěžovatele se řešilo již před správními orgány a v obou fázích soudního řízení, které stěžovatel inicioval. Postup Nejvyššího správního soudu tedy nevykazuje žádné problematické prvky z hlediska zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Vzhledem k tomu, že neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu