Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Dána a Marie Dánové, obou zastoupených JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, se sídlem: Praha 1, Hellichova 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 23 C 193/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají konstatování průtahů v soudním řízení. Ve své ústavní stížnosti pokazují na to, že soudní řízení trvá již téměř čtyři roky a upozorňují na průtahy soudu při ustanovování soudního znalce. Poukazují na to, že Ústavní soud ve své judikatuře netrvá na vyčerpání stížnosti k předsedovi soudu jako neefektního prostředku.
2. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
4. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
5. Ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je prostředkem k jeho ochraně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04
(N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05 , usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16 , všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na https: //nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají průtahy v řízení před obvodním soudem, neuvádí však, že by výše uvedený procesní prostředek k ochraně svého práva využili.
7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2019
Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka