Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z.
V. F., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Hálkova 1229/44, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2022 č. j. 14 Co 183/2021-2323 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. května 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-1916, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále též "okresní soud") ze dne 22. srpna 2016 č. j. 99 Nc 5201/2016-144 byl nezletilý P. F. svěřen do výchovy stěžovatelky. Návrhem ze dne 8. června 2018 se 1. vedlejší účastník (dále jen "otec") domáhal svěření nezletilého do své péče s odůvodněním, že stěžovatelka brání jeho styku s nezletilým. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl návrh otce zamítnut a byl upraven jeho styk s nezletilým. Okresní soud dospěl k závěru, že ani otázka problematického styku otce s nezletilým nemůže vést k natolik zásadní změně výchovného prostředí, navíc v době, kdy má nezletilý již obvyklé bydliště ve Spolkové republice Německo.
Podle okresního soudu to sice byla stěžovatelka, která nerespektovala předcházející soudní rozhodnutí, kladla otci závažné překážky ve styku s nezletilým a narušovala tak právo nezletilého na péči obou rodičů, změna v osobě pečovatele by však znamenala vytržení nezletilého z jeho výchovného prostředí. S ohledem na skutečnosti, že nezletilý ani jednou nepobýval v bydlišti svého otce a je silně fixován na stěžovatelku, upravil okresní soud styk otce s nezletilým tak, aby se postupem doby dospělo k možné střídavé péči obou rodičů.
2. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal odvolání jak otec, tak stěžovatelka. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") byl nezletilý svěřen do péče otce, stěžovatelce byla uložena povinnost platit výživné a byl upraven její styk s nezletilým. Podkladem pro rozhodnutí krajského soudu byla zpráva psychologa Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, podle níž je pro zdravý vývoj dítěte potřebná péče a působení obou rodičů a systematické zamezování kontaktů s jedním z nich může působit jako dlouhodobý negativní faktor.
Krajský soud zvažoval jak zájem dítěte na stabilním výchovném prostředí a péči osoby, na niž je zvyklé, tak jeho zájem na pravidelném kontaktu s druhým z rodičů. Jelikož to byla podle krajského soudu stěžovatelka, která po dlouhou dobu dávala zřetelně najevo, že nerespektuje a nehodlá respektovat právo nezletilého na styk s otcem, a otec musel opakovaně podávat návrhy na výkon rozhodnutí, bylo v nejlepším zájmu nezletilého, aby došlo ke změně péče. Střídavou péči vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů, jejich vzájemnému postoji a školnímu věku nezletilého vyhodnotil krajský soud jako nevhodnou.
Ani možné problémy s adaptací nezletilého na nové prostředí nepovažoval krajský soud za nepřekonatelné s ohledem na skutečnost, že dle vyjádření stěžovatelky nečinily dosavadní změny bydlišť nezletilému problémy.
3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále též "Úmluva").
4. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v absenci příslušnosti soudů České republiky pro vedení řízení a vydání napadených rozhodnutí, neboť podle ní nebyla naplněna podmínka stanovená v čl. 8 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel II bis"), dle které je příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti dána soudům členského státu, v němž má dítě v době podání žaloby své obvyklé bydliště. Tím je podle stěžovatelky Spolková republika Německo, kde ona sama žije od roku 2011 a nezletilý od svého narození. Od roku 2017 tam navštěvoval mateřskou školu a od září 2022 základní školu. Podle stěžovatelky je nezletilý plně integrován v německém prostředí, jeho mateřským jazykem je němčina, od roku 2020 je německým občanem.
5. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatelky také tím, že se krajský soud nevypořádal s jejím návrhem na ustanovení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí opatrovníkem nezletilého s ohledem na neznalost mezinárodních aspektů případu u stávajícího opatrovníka.
6. Stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces postup krajského soudu, který podle ní nepřihlédl k přání nezletilého a nevyslechl jej.
7. Stěžovatelka vytýká oběma soudům porušení práva nezletilého na ochranu rodinného života, neboť podle ní oba soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte. Rodinný život nezletilého je zcela veden v její péči a podle stěžovatelky je to otec, který by se měl nezletilému přizpůsobit a jednat v jeho zájmu.
8. V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka jak porušení svých práv, tak i práv nezletilého. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není rodič oprávněn za své dítě před Ústavním soudem jednat a ústavní stížnost takto podanou je třeba odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným (viz například nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. února 2015). Za nezletilého může za těchto okolností podat ústavní stížnost opatrovník z předchozího řízení.
9. Ústavní soud se tedy bude ústavní stížností zabývat v rozsahu podání stěžovatelky namítajícího porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
11. Ústavnímu soudu tedy nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy. Jak již Ústavní soud judikoval [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)], jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (k tomu viz mimo jiné čl. 3 Úmluvy), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
12. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření dítěte do své péče; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. též odst. 52 a násl. Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14.].
13. Nejlepší zájem dítěte je tedy definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů. Ty se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena.
14. Ve vztahu ke stěžovatelčině námitce o nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky je třeba konstatovat, že oba soudy se touto námitkou zabývaly několikrát. Okresní soud svým usnesením ze dne 28. června 2018 č. j. 99 Nc 5201/2016-737 námitky stěžovatelky stran nedostatku pravomoci zamítl, o odvolání rozhodl krajský soud svým usnesením ze dne 3. září 2018 č. j. 11 Co 214/2018-860 tak, že rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížnost proti oběma rozhodnutím odmítl Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. února 2019 sp. zn. II. ÚS 4164/18 podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, neboť ve věci nebylo vydáno konečné rozhodnutí a řízení před oběma soudy pokračuje. Následně rozhodl okresní soud svým usnesením ze dne 17. prosince 2019 č. j. 99 Nc 5201/2016-1568 tak, že námitka nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) byla zamítnuta, usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 11 Co 15/2020-1600 a nabylo právní moci. K námitce stěžovatelky Ústavní soud poznamenává, že na pravomocně určenou příslušnost soudu nemá podle zásady perpetuatio fori vliv ani pozdější eventuální změna obvyklého bydliště nezletilého. Jak ostatně poznamenal v napadeném rozhodnutí okresní soud, v dalších případných řízeních se bude přiklánět k tomu, že obvyklé bydliště nezletilého je nyní ve Spolkové republice Německo (bod 75 napadeného rozhodnutí).
15. Co se týče stěžovatelčiny námitky ohledně absence rozhodnutí o jejím návrhu na změnu opatrovníka, ze spisu vyplývá, že nezletilý byl od začátku řízení řádně zastoupen opatrovníkem (městem P.), který byl po celou dobu probíhajícího řízení aktivní a řádně hájil práva nezletilého. V rámci snahy o obnovení styku nezletilého s otcem a zjištění poměrů v místě bydliště stěžovatelky ve Spolkové republice Německo spolupracoval opatrovník s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí (podnět opatrovníka ze dne 26. ledna 2022, č. l. 2175; zpráva Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí ze 7. dubna 2022, č. l. 2212). Na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se v odvolacím řízení obrátil dne 3. února 2022 i krajský soud s žádostí o zprostředkování názoru nezletilého a odborné vyjádření psychologa (č. l. 2182). Ve světle těchto skutečností nemohla samotná absence rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na změnu opatrovníka, odůvodněná toliko obecně tvrzenou neznalostí stávajícího opatrovníka, vést k porušení práva na spravedlivý proces.
16. K podání námitky o nezohlednění přání nezletilého a neprovedení jeho výslechu není stěžovatelka aktivně legitimována (viz bod 8 a 9 tohoto usnesení). Ústavní soud přesto neponechal situaci v participaci nezletilého stranou své pozornosti. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (viz například nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014). Názor dítěte je třeba zohledňovat velmi citlivě, neboť dítě samo nemusí být ani ve vyšším věku schopno plně odhadnout dopad svého postoje.
17. Jak již uvedl Ústavní soud ve svém výše zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 , rozumová a emocionální vyspělost dítěte je rozhodná i při posouzení související otázky, kdo má přání dítěte zjišťovat. Zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce. Dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu, přičemž většina děti je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka; i v těchto případech ale platí, že znalecký posudek ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí není víc než zákon, a obecné soudy musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz § 26 odst. 4 zákona o rodině a § 907 odst. 2 a 3 nového občanského zákoníku).
18. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se přáním nezletilého zabýval. Nejprve konstatoval jeho vyjádření v rámci šetření sociální službou, kterou zprostředkoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (bod 16 napadeného rozhodnutí), kdy nezletilý uvedl, že by chtěl bydlet společně se stěžovatelkou a otcem, a pokud to nejde, tak se stěžovatelkou. Poté vyjádření hodnotil s ohledem na skutkové okolnosti případu a věk nezletilého (bod 43 napadeného rozhodnutí) a konstatoval, že vzhledem k věku nezletilého a skutečnosti, že je vychováván pouze stěžovatelkou, která brání jeho styku s otcem, nelze ani jiné vyjádření nezletilého očekávat. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že rozhodnutí soudu nelze bez dalšího založit na přání nezletilého, navíc v případě, kdy si nezletilý není schopen uvědomit důsledky svého styku s otcem pro svůj vývoj. Krajský soud tedy postupoval v souladu s kritérii stanovenými Ústavním soudem a nepochybil, pokud vycházel ze zprostředkovaného vyjádření nezletilého.
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí řádně, logicky a srozumitelně objasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o svěření nezletilého do výlučné péče otce. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, jakož i soudního spisu, nemůže učinit závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu