Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2024 č. j. 61 Co 99/2024-815, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a nezletilého P. V. a D. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a práva vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 12, čl. 16 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel zároveň podle § 39 zákona o Ústavním soudu navrhl přednostní projednání této ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2024 č. j. 40 Nc 23/2022-743 určil, že trvalé bydliště nezletilého je na adrese X (výrok I), udělil otci za vedlejší účastnici (dále též "matka") souhlas k evidenci trvalého bydliště nezletilého na adrese X (výrok II), zamítl návrh otce na uložení povinnosti matce, aby se zdržela změny trvalého bydliště nezletilého (výrok III), zamítl návrh otce na určení obvyklého bydliště nezletilého na území města X (výrok IV), zamítl návrh otce na uložení povinnosti matce navrátit obvyklé bydliště nezletilého na území města X a uložení povinnosti zdržet se změny obvyklého bydliště nezletilého mimo území města X (výrok V), udělil matce za otce souhlas k podání žádosti k předškolnímu vzdělávání nezletilého na adrese Mateřská škola A (výrok IV), určil, že místem obvyklého bydliště nezletilého je v době péče matky o nezletilého podle rozsudku okresního soudu ze dne 29. 9. 2022 č. j. 40 Nc 23/2022-138, ve spojení s opravným usnesením okresního soudu ze dne 31. 10. 2022 č. j. 40 Nc 23/2022-141, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 9. 2023 č. j. 56 Co 10/2023-530, bydliště matky na adrese Y a v době péče otce na adrese X (výrok VII), zamítl návrh matky na určení trvalého pobytu nezletilého na adrese Y (výrok VIII), zamítl návrh otce na udělení souhlasu za matku k podání žádosti o přijetí nezletilého k povinné školní docházce na Gymnázium B, k podání žádosti k povinné školní docházce v 1. Základní škole C (výrok IX), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku VI (výrok X) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI).
3. K odvolání obou rodičů rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I mění tak, že se určuje jako místo trvalého pobytu nezletilého adresa X (výrok I), ve výrocích II, III, IV, V, VI, VII, VIII a X se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok II) a rozsudek okresního soudu se ve výroku IX ruší a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III). Krajský soud shledal, že s ohledem na nejlepší zájem dítěte je v zájmu nezletilého, aby měl dvě bydliště, a to jak u otce, tak u matky. Je logické a legitimní, že matka se po rozpadu vztahu s otcem snaží vybudovat vlastní, bezpečné zázemí, což je i v zájmu nezletilého. Odstěhovala-li se do Z, kde nepochybně má největší možnosti profesního uplatnění, přičemž vzdálenost bydlišť rodičů v Z a X nevylučuje druhého rodiče z účasti na výchově nezletilého, matka nejednala v rozporu se zájmem nezletilého. Krajský soud se tak plně ztotožňuje s názorem okresního soudu, že po matce nelze spravedlivě žádat, aby nadále žila a pracovala v X, pokud v současné době žije a pracuje v Z. Za situace, kdy nezletilý je ve střídavé péči rodičů, je potom logické, že má v takovém případě dvě obvyklá bydliště. Jiná situace je pouze v případě trvalého pobytu dítěte, jelikož občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, které má nezletilý v X (v bydlišti otce). Obvyklé bydliště dítěte, byť zde dítě nemá evidovaný trvalý pobyt, však potom musí být (např. pro určení místa předškolního vzdělávání) bráno na roveň s místem trvalého pobytu.
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že bylo vydáno rozhodnutí bez toho, aniž by byl respektován a zkoumán nejlepší zájem nezletilého. Krajský soud porušil právo dítěte, aby jeho zájem byl hlediskem předním, jak z hlediska zájmu dítěte jako hmotného práva, ale rovněž ve smyslu procesního pravidla. Z obsahu napadeného rozhodnutí dostatečně nevyplývá, co soud shledává za zájem dítěte a ani z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaká kritéria hodnocení nejlepšího zájmu dítěte soud využil. Z rozhodnutí krajského soudu ani není seznatelné, že by snad soud hodnotil dopady toho či onoho rozhodnutí na zájem nezletilého, a že by ho porovnal s právy a zájmy ostatních účastníků. Pouhá formulace krajského soudu, že "v zájmu nezletilého je, aby měl dvě bydliště, a to u otce v X a u matky v Z", rozhodně nelze považovat za vystižení nejlepšího zájmu dítěte. Mít dvě bydliště, navíc takto vzdálená, v zájmu dítěte podle pevného přesvědčení stěžovatele rozhodně není, zvláště pokud toto řešení vůbec nebylo nutné. V zájmu dítěte je mít jedno stabilní společné bydliště s oběma rodiči. Pokud však tento ideální stav není možný, pak je třeba zkoumat a hodnotit jaká další či jiná řešení budou mít jaký konkrétní dopad na dítě. Krajský soud ale dopady změny bydliště nezletilého z původního bydliště v X na nové bydliště v Z po dobu péče matky na dítě řádně nehodnotil a neporovnal to ani s případnými dopady do života matky. Sám stěžovatel v tom, že by nezletilý měl dvě bydliště, nespatřuje žádné pozitivum, pozitiva toto řešení má pouze pro matku, ovšem i pro matku byl měl být stěžejní zájem jejího dítěte, nikoliv její pohodlnější život. Ani krajský soud žádná pozitiva, která dvě bydliště, navíc takto vzdálená, nezletilému přinesou, neuvedl, a tedy ani neměl možnost tuto věc řádně zhodnotit. Obecné soudy dostatečným způsobem nehodnotily to, zda skutečně pro přestěhování matky z X do Z (a tedy i pro přestěhování nezletilého) existovaly tak závažné důvody a zda celá situace nemohla být řešena jinak. Obecné soudy tak v podstatě legitimizovaly protiprávní a i nemorální a zcela účelové jednání matky.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci - vést ke kasaci výroku II napadeného rozhodnutí.
8. Ústavní soud poznamenává, že takřka celá ústavní stížnost je založena na tvrzení o porušení ústavně zaručených práv nezletilého, který ovšem není stěžovatelem. Ústavní stížností lze přitom namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele), a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů, neboť právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§ 72 odst. 1 písm. a)] zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Ústavní soud tak ve své judikatuře již zaujal právní názor (viz např. usnesení ze dne 23. 10. 2018
sp. zn. III. ÚS 832/18
či ze dne 27. 1. 2023
sp. zn. II. ÚS 187/23
), že právní úprava řízení o ústavní stížnosti vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele. V této souvislosti je klíčový též ten fakt, že kolizní opatrovník nezletilého, který je oprávněn chránit jeho zájmy, k výzvě Ústavního soudu v přípise ze dne 31. 10. 2024 č. j. UMCP3 581578/2024, nesdělil žádné okolnosti, které by zdůvodňovaly možný závěr o nutnosti kasace napadeného rozhodnutí. S ohledem na věk nezletilého (dítě předškolního věku) se v jeho nejlepším zájmu nejeví ani jeho výslech přímo u soudů prozatím jako nutný a v přezkoumávané otázce rozhodně ne jako vhodný či účelný.
9. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními krajského soudu a následně i s právním názorem tohoto soudu. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jím zasaženo nebylo. Není na Ústavním soudu, aby posuzoval, které konkrétní řešení by bylo pro nezletilého nejlepší. Toto posouzení je (za situace, kdy se rodiče na řešení neshodli) úkolem obecných soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021
sp. zn. IV. ÚS 2405/21
). Z tohoto pohledu byla krajským soudem respektována práva nezletilého dítěte, tak jak požaduje Úmluva o právech dítěte. Rozhodnutí krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení a na výsledných závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, když tyto závěry jsou rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) samostatně nerozhodoval, jelikož ve věci rozhodl hned, jak to bylo možné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu