Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupené JUDr. Z. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2001 č.j. 22 Ca 342/2000-27 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Prostějově ze dne 5.11.1996 č.j. PÚ 2239/92/96-To/3-361 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se podáním předaným k poštovní přepravě 30.4.2001 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2001 č.j. 22 Ca 342/2000-27 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Prostějově ze dne 5.11.1996 č.j. PÚ 2239/92/96-To/3-361, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti na vydání specifikovaných nemovitostí. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím orgánu veřejné správy a krajský soud jako obecný soud a orgán veřejné moci upřel jejímu právu ochranu, resp. ochranu deklarovanou v čl.
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") neposkytl. Tvrdila, že správní orgán se nedostatečně vypořádal se skutečností, že plná moc ze dne 20.10.1947, kterou spolu s manželem podepsala v souvislosti se žádostí o přidělení půdy, je právně neúčinná, neboť se jí v podstatě dopředu vzdávali svých práv. Tento názor - podle stěžovatelky - vyplývá ze skutečnosti, že ke dni podpisu plné moci nebyla spolu s manželem vlastníkem žádných nemovitostí, které jsou uvedeny v plné moci. Teprve dne 28.6.1948 byla uzavřena s Fondem národní obnovy mimosoudní dohoda, v jejímž rámci Fond uznal neplatnost majetkoprávního převodu na N.
a došlo k vrácení nemovitostí, a to až intabulací v roce 1949. Pokud pozemkový úřad zamítl její žádost o vydání nemovitostí s odůvodněním, že restituční titul není dán, porušil tím nejen ust. § 6 odst. 1 písm. o), p), r) zákona č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ale také ust. § 9 tohoto zákona. Podle jejího přesvědčení může pozemkový úřad podle citovaného ustanovení rozhodnout pouze způsobem zde předpokládaným, přičemž zákon č. 229/1991 Sb. formu rozhodnutí "zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí" nezná.
Je proto zcela nepochybné, že správní orgán svým rozhodnutím porušil ust. § 3 odst. 1 a 4 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Krajský soud v Ostravě poukázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na to, že stěžovatelka chápe své právo na spravedlivý proces pouze jako proces, v němž je účastník se svým nárokem úspěšný. Uvedl, že stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek jako soud čtvrté instance a odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není tento soud nadřízen obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Okresní úřad v Prostějově, okresní pozemkový úřad, zdůraznil, že při rozhodování ve věci nároku na vydání nemovitostí vycházel z přesného znění dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.,o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, když v souladu s ust. § 2 odst. 1 písm. b) dala stěžovatelka se svým manželem své nemovitosti k dispozici Národnímu pozemkovému fondu v souvislosti s přidělením usedlosti. Proto nelze tento postup v žádném případě posoudit podle § 6 odst. 1 písm. o), p, a r) zákona č. 229/1991 Sb.
Okresní úřad v Prostějově, finanční referát, jako vedlejší účastník, konstatoval, že stěžovatelka s manželem dali předmětné nemovitosti k dispozici státu podle § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., tudíž se v tomto případě nejedná o přechod nemovitostí do vlastnictví státu podle § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a proto považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou. Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika existence restitučního titulu podle zákona č. 229/1991 Sb. Sama stěžovatelka současně poukazuje na tři restituční tituly podle § 6 odst. 1 písm. o), p) a r) zákona č. 229/1991 Sb., tj. znárodnění nebo zestátnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady, převzetí nemovitostí bez právního důvodu a politickou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Pozemkový úřad ani soud žádný z těchto restitučních titulů neshledaly. Přitom Krajský soud v Ostravě přesvědčivě vyvrátil mylné stanovisko stěžovatelky ohledně důsledků restituce majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.
Ústavní soud dodává, že smyslem restitučních předpisů vydaných v 90. letech byla náprava způsobených křivd. V daném případě by však nebylo možné uvažovat o křivdě, protože odevzdání tzv. vnitrostátních nemovitostí bylo předpokladem pro přidělení jiných nemovitostí. Provedenou "směnou" nemovitostí tak původním vlastníkům žádná křivda nevznikla.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentací stěžovatelky ohledně formulace enunciátu rozhodnutí pozemkového úřadu. Podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodne, nedojde-li k dohodě o vydání nemovitostí, pozemkový úřad o vlastnictví oprávněné osoby. byť se v praxi obecných soudů prosadilo stanovisko, že pozemkový úřad by měl negativně rozhodovat o vlastnictví k nemovitosti a nikoliv o tom, že se nárok zamítá (srov. R 1/1995), z hlediska ústavně konformní interpretace považuje Ústavní soud výrok o zamítnutí nároku nikoliv za pouhé procesní rozhodnutí (a to i přes nesprávné poučení o opravném prostředku), ale též za hmotněprávní negativní rozhodnutí o neexistenci vlastnického práva navrhovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5.listopadu 2002
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu