II.ÚS 263/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem k stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Markem Škráškem, advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 18. února 2026 sp. zn. II. ÚS 263/26 vydaného ve věci jeho ústavní stížnosti proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024 č. j. 49 Co 164/2023-645 a výroku V. rozsudku Okresního soud v Břeclavi ze dne 8. června 2023 č. j. 6 C 61/2016-499, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a F. S., jako vedlejšího účastníka řízení, o návrhu stěžovatele ze dne 26. února 2026, takto: Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. února 2026 sp. zn. II. ÚS 263/26 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel nejprve podal dne 15. 1. 2025 u Ústavního soudu ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 136/25 danou ústavní stížnost odmítl s odůvodněním, že proti napadenému rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání, přičemž ústavní stížnost proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu je nepřípustná, bylo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno i dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
3. Následně stěžovatel podal dne 29. 1. 2026 v téže věci novou ústavní stížnost, ze které se mimo jiné podává, že dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 12. 2025 č. j. 21 Cdo 1401/2025-707 odmítl a zavázal vedlejšího účastníka k náhradě nákladů dovolacího řízení.
4. Ústavní soud nedopatřením a s ohledem na skutečnost, že ke spisu vedenému pod sp. zn. II. ÚS 263/26 nebyl přiložen spis vedený pod sp. zn. IV. ÚS 136/25 , usnesením ze dne 18. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 263/26 podanou ústavní stížnost odmítl s protichůdným odůvodněním, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu začala stěžovateli běžet již dnem doručení rozhodnutí tohoto (krajského) soudu a stěžovatel v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Toto konstatování je v rozporu s obsahem spisu vedeného pod sp. zn. IV.
ÚS 136/25 a usnesením vydaným v této věci, z kterého vyplývá, že stěžovatel podal včas ústavní stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu a výroku V. rozsudku okresního soudu, tato ústavní stížnost byla nicméně odmítnuta jako nepřípustná, neboť proti výrokům I., II. a III. rozsudku krajského soudu "podal dovolání vedlejší účastník a o tomto dovolání nebylo dosud pravomocně rozhodnuto" (subsidiarita ústavní stížnosti - viz body 7 až 12 usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/25 ).
Navíc Ústavní soud v této věci výslovně konstatoval, že "dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až po doručení konečného rozhodnutí v této věci - ať už jím bude rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vedlejšího účastníka, nebo případně jiné rozhodnutí vydané v navazujícím řízení" (bod 13 usnesení sp. zn. IV. ÚS 136/25 ).
5. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2026, tedy bez zbytečného odkladu, se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s žádostí o vysvětlení situace s tím, že uvedeným postupem mu byla znemožněna realizace ústavně zaručených práv s požadavkem na postup "možné nápravy, jak toto nedopatření (nikoli k újmě práv stěžovatele) zhojit". Toto podání posoudil Ústavní soud podle obsahu jako návrh ve smyslu § 61 odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení. Podle marginální rubriky k § 63 zákona o Ústavním soudu se pro řízení před Ústavním soudem předpokládá použití soudních řádů, avšak dikce citovaného ustanovení odkazuje pouze na občanský soudní řád a předpisy vydané k jeho provedení. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že uvedený rozpor mezi plurálem obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního [srov. nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99
(N 156/16 SbNU 157)].
7. Podle § 61 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se ustanovení odstavců 1 a 2 § 61 trestního řádu užije přiměřeně i tehdy, ukáže-li se, že lhůta k podání opravného prostředku, který byl zamítnut jako opožděný, zmeškána nebyla. Podle § 61 odst. 2 trestního řádu, "byl-li opravný prostředek už zamítnut jako opožděný, zruší orgán ... svoje rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku".
8. V nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel podal v pořadí první ústavní stížnost vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 136/25 v zákonné dvouměsíční lhůtě. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 263/26 , kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako opožděně podanou, je proto nesprávné, neboť se ukázalo, že lhůta k podání ústavní stížnosti, která byla zamítnuta jako opožděná, zmeškána nebyla.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 63 zákona o Ústavním soudu za přiměřeného použití § 61 odst. 3 trestního řádu usnesení ze dne 18. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 263/26 zrušil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj