Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2024 sp. zn. 7 To 239/2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 6. 2024 č. j. 46 T 36/2022-198 bylo podle § 90 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, který byl stěžovateli uložen v trvání třiceti měsíců rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 8. 2022 sp. zn. 46 T 36/2022 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022 sp. zn. 61 To 543/2022, a to za přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Podle § 90 odst. 2 trestního zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let.
3. Ke stížnosti příslušné státní zástupkyně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uvedené usnesení obvodního soudu zrušil a podle § 90 odst. 1 trestního zákoníku a contrario žádost stěžovatele o podmíněné upuštění od výkonu zbytku výše specifikovaného trestu zákazu činnosti zamítl. Městský soud v Praze se v obecné rovině ztotožnil s názorem soudu prvního stupně vysloveným v napadeném usnesení potud, že odsouzený T. H. již vykonal polovinu uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a stejně tak v tom, že pro výkon jeho profese je užitečná velká mobilita a že v mezidobí nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že porušil stanovený zákaz řízení motorových vozidel. Pozitivně lze hodnotit také to, že již řadu měsíců se nedopustil žádného dopravního ani jiného přestupku. Na druhé straně však má Městský soud v Praze za to, že nelze přehlédnout to, že v mezidobí byl po řadu měsíců omezen na osobní svobodě ve vazební věznici, takže se k řízení motorových vozidel nemohl ani dostat. V místě bydliště nemá dobrou pověst a peněžitý trest - uložený mu současně s trestem zákazu řízení motorových vozidel - uhradil s velkým časovým odstupem od jeho uložení, ačkoliv nebyl nijak vysoký. Nelze tedy mít za to, že si ze svého postihu vzal ponaučení. Městský soud proto shledal, že není namístě od daného trestu zákazu řízení motorových vozidel upustit před uplynutím stanovené doby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady presumpce neviny. Poukazuje na to, že obvodní soud správně uplatnil princip presumpce neviny, neboť neexistuje žádný důkaz o uznání jeho viny za jakékoli protiprávní jednání spáchané od jeho pravomocného odsouzení ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 46 T 36/2022 až do rozhodnutí tohoto soudu o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti ze dne 18. 6. 2024. Nesouhlasí s tím, že by způsob jeho života nebyl řádný, ani s tvrzením o účelové úhradě peněžitého trestu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Okolnost, zda odsouzený splňuje podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, je otázkou, kterou posuzují obecné soudy. Ony rozhodují, zda se vzhledem ke všem relevantním okolnostem odsouzený skutečně polepšil a zda do budoucna nebude nutné trvat na výkonu zbytku trestu [srov. přiměřeně nálezy ve věcech podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 232/22 , ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411) nebo ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16
(N 4/84 SbNU 69)]. I proto je Ústavní soud ve věcech podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zdrženlivý. Zásahu Ústavního soudu je třeba, pokud obecné soudy postupují svévolně, fakticky mylně nebo odůvodnění jejich rozhodnutí je vnitřně rozporné. O takový případ ale v nyní posuzované věci nejde.
8. Městský soud nepominul, že stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu a že v mezidobí nebyl odsouzen za žádný další trestný čin ani postižen za žádný přestupek (neporušil stanovený zákaz řízení motorových vozidel), na druhé straně však zdůraznil, že stěžovatel byl v rozhodné době několik měsíců omezen na osobní svobodě ve vazební věznici, takže se ani k řízení motorových vozidel nemohl dostat, že v místě bydliště prokazatelně nemá dobrou pověst a že uložený peněžitý trest uhradil s velkým časovým odstupem od jeho uložení (až bezprostředně před podáním žádosti o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel), ačkoli nebyl nijak vysoký. Takové jednání stěžovatele by bylo možno jen stěží hodnotit jako neúčelové.
9. Ústavní soud připomíná, že hodnocení řádnosti života je otázkou komplexní, neboť se hodnotí celá osobnost odsouzeného, stav jeho nápravy atd. (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ).
10. K námitce, že byla porušena zásada presumpce neviny, Ústavní soud považuje za nutné uvést, že uvádí-li městský soud v bodě 4 odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatel je stíhán konkrétně za zkrácení daní a že jeho trestní stíhání bylo po dobu několika měsíců vedeno vazebně, jde o pouhé konstatování skutkového zjištění s ohledem na to, že touto skutečností se zabýval obvodní soud (viz bod 6 odůvodnění jeho usnesení) a namítala ji ostatně i státní zástupkyně v podané stížnosti proti jeho usnesení (srov. bod 2 odůvodnění napadeného usnesení městského soudu).
V rozhodné části odůvodnění svého napadeného usnesení (v bodě 6), kde městský soud v návaznosti na uvedení podmínek ve smyslu § 90 trestního zákoníku (bod 5 odůvodnění napadeného usnesení městského soudu) hodnotí skutečnosti podstatné pro zrušení usnesení obvodního soudu a zamítnutí žádosti stěžovatele tuto skutečnost ani neuvádí, ani ji nehodnotí v neprospěch stěžovatele, když pouze konstatuje v podstatě "objektivní skutečnost", že "v mezidobí byl po řadu měsíců omezen na osobní svobodě ve vazební věznici, takže se k řízení motorových vozidel nemohl ani dostat", tedy jinými slovy, že z tohoto důvodu nemohl řídit motorová vozidla, a tedy nemohl ve spojení s dalšími okolnostmi tam uvedenými dostatečně prokázat to, že "si ze svého postihu vzal ponaučení" (viz sub 3 shora).
Uvedenou formulaci o nemožnosti řídit motorová vozidla v době omezení osobní svobody nelze považovat za porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť takové zmínění omezení na osobní svobodě nesměřovalo k přičtení uvedeného trestního stíhání, ale ani samotné vazby, v neprospěch stěžovatele při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti podle § 90 odst. 1 trestního zákoníku, ale jen o zvážení objektivní skutečnosti, že v této době nemohl řídit motorová vozidla.
11. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud nespatřuje žádné pochybení v závěru městského soudu, že nelze mít za to, že stěžovatel v době výkonu trestu zákazu činnosti plnil veškeré své závazky, choval se řádně a prokázal, že si ze svého postihu vzal ponaučení, a že je tedy namístě od daného zákazu řízení motorových vozidel upustit před uplynutím stanovené lhůty.
12. Ústavní soud nemá žádné výhrady k napadenému rozhodnutí městského soudu, neboť neshledal, že by jeho postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele. Jeho závěry, byť odůvodnění ve vztahu k rozhodným skutečnostem je velmi stručné, pokládá za racionální a obhajitelné.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu