Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Vsetín, se sídlem Svárov 1080, Vsetín, zastoupeného Mgr. Alešem Gnidou, advokátem se sídlem Smetanova 841, Vsetín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, č. j. 1 Co 76/2015-644, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 5292/2015-770, takto:
Vykonatelnost výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, č. j. 1 Co 76/2015-644, se odkládá do vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jedna z námitek uplatněných v ústavní stížnosti upozorňuje na skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci, který napadeným usnesením zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2015, č. j. 23 C 310/2007-560 (výrok I.), současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok II.). Dle stěžovatele ovšem tímto výrokem bylo protiústavně zasaženo do jeho práva na zákonného soudce. Stěžovatel v této souvislosti navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť hrozí, že věc bude v novém řízení rozhodnuta nesprávně obsazeným soudem.
2. Ústavní soud může podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
3. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny i přesto, že odklad vykonatelnosti je institutem mimořádným a citované ustanovení je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 254/02
ze dne 9. 6. 2004). S ohledem na okolnosti tohoto případu je však zřejmé, že odložením vykonatelnosti předmětné výrokové části napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci nedojde k rozporu s důležitým veřejným zájmem; právě naopak, jeho výkon by mohl potenciálně vyústit v situaci, kdy by věc stěžovatele byla projednávána a případně i rozhodnuta nezákonným soudcem. Z povahy a smyslu tohoto rozhodnutí však samozřejmě plyne též to, že ve věci nemůže jednat a rozhodovat ani soudce, který v ní rozhodoval dosud. Smysl odkladu vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností totiž spočívá v dočasném "zmrazení" jeho účinků tak, aby nebyl zmařen účel tohoto řízení.
4. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci vyhověl, aniž by tím samozřejmě jakkoliv předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu
11. Z věcného hlediska ústavní stížnost nastoluje dva relativně nezávislé problémy. Stěžovatel jednak napadá usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že odmítnutím dovolání došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Dále stěžovatel tvrdí, že výrok II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci porušuje jeho právo na zákonného soudce, neboť nebyly splněny podmínky pro přikázání věci jinému samosoudci.
12. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
13. Nejprve je vhodné uvést, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu začlenil. To však samozřejmě nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání způsobem, který neporušuje základní práva stěžovatele. Nejvyšší soud totiž konstatoval, že stěžovatel formuloval několik námitek, které v obecné rovině byly způsobilé založit přípustnost dovolání (namítaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou soudu dovolacího). Zároveň však Nejvyšší soud dostatečným a ústavně konformním způsobem vyložil svůj právní názor, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu nebylo s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozporu. Za tohoto stavu nemá Ústavní soud proti postupu Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad.
15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je tudíž dle názoru Ústavního soudu nejen ústavně konformní, nýbrž i zcela souladné s postavením Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jehož úkolem je primárně sjednocování judikatury a nikoliv individuální přezkum všech rozhodnutí odvolacích soudů.
16. Dále Ústavní soud přistoupil k přezkumu výroku II. Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo nařízeno, aby v dalším řízení před soudem prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce.
17. Jak již Ústavní soud uvedl, zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může plynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu. Tak je tomu i v této věci. Přestože stěžovatelem vznesené námitky nepochybně mají ústavněprávní rozměr, pohyboval se Nejvyšší soud při svém postupu v "mantinelech" vymezených bohatou nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
18. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům svěřena Ústavou [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 232/95
ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), nález
sp. zn. I. ÚS 1922/09
ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález
sp. zn. II. ÚS 2317/11
ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187), nález
sp. zn. II. ÚS 2766/14
ze dne 1. 12. 2015].
19. Prvotním, byť nikoliv jediným, účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvený v čl. 38 odst. 1 Listiny, proto nejen dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, ale také představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoliv [nález
sp. zn. II. ÚS 1009/08
ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), nález
sp. zn. II. ÚS 2317/11
ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187)].
20. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, avšak zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu či samosoudce, který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (nález
sp. zn. II. ÚS 2766/14
ze dne 1. 12. 2015).
21. Tento princip se však neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem, resp. soudem určeným podle zákonných pravidel nastíněných v předchozích odstavcích, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Právě z tohoto důvodu soudní řády řád zakotvují právní instituty, které umožňují odnětí věci původnímu zákonnému soudci (srov. § 262 trestního řádu či § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož postupoval Vrchní soud v Olomouci v projednávané věci).
22. S ohledem na skutečnost, že tato opatření představují výjimku z obecného pravidla nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa, musejí být vykládána restriktivním způsobem (k obdobnému institutu v případě trestního řízení dle ustanovení § 262 trestního řádu viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3780/13
ze dne 11. 11. 2014, z něhož zejména plyne, že "pokud odvolací soud aplikuje § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem I. stupně, je možno tento postup považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech").
23. Zároveň ovšem nelze přehlížet, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 956/09
ze dne 22. 10. 2009, N 225/55 SbNU 105). Prostřednictvím možnosti odejmutí věci původnímu soudci se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Vždy však musí jít o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl být aprobován soudem, který jeho rozhodnutí bude přezkoumávat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 170/08
ze dne 28. 6. 2010, N 128/57 SbNU 577).
24. V projednávané věci se však o nepřípustný či neodůvodněný zásah do práva na zákonného soudce nejednalo. Vrchní soud v Olomouci totiž k postupu podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. přistoupil teprve poté, co samosoudce JUDr. Otakar Pochmon dvakrát nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu (rozsudkem, který byl zrušen napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, byla již potřetí zamítnuta žaloba). Vrchní soud - kromě nerespektování jeho závazného právního názoru - soudu prvního stupně vytknul též skutečnost, že během sedmi let ve třech řízeních nebyl schopen řádně zjistit skutkový stav a prováděl pouze kusé dokazování, neodpovídající závažnosti věci.
25. Skutečnost, že odvolací soud k odejmutí věci původnímu samosoudci přistoupil až v případě opakovaného pochybení, je významná hned z několika důvodů. Jak se totiž podává z již citované judikatury Ústavního soudu, institut odejmutí věci soudci má sloužit mj. tomu, aby věc mohla být včas a spravedlivě ukončena. Tento legitimní cíl je ovšem v rámci vyvažování proti sobě stojících hodnot (právo na zákonného soudce a právo na přiměřenou dobu řízení) tím silnější, čím déle řízení trvá - jako např. v projednávané věci v důsledku "procesního ping-pongu". Uvedené platí tím spíše, že vytýkaná opakovaná pochybení (resp. posléze nerespektování závazného právního názoru) se týkala i procesu zjišťování skutkového stavu. Zásah vrchního soudu tudíž přišel ve chvíli, kdy ještě ani nebyl řádně zjištěn skutkový stav, pročež bylo možno legitimně očekávat, že následné spory týkající se rozsahu dokazování a hodnocení důkazů by mohly již tak dlouhé řízení dále prodlužovat.
26. Ústavní soud navíc ověřil, že výhrady Vrchního soudu v Olomouci stran nerespektování závazného právního názoru i stran závažných pochybení při zjišťování skutkového stavu byly v předchozích kasačních rozhodnutích tohoto soudu vyloženy jasně a konkrétně (k tomu srov. nález ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
, bod 45.). Ve svém druhém kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 Co 76/2012-412) Vrchní soud v Olomouci vymezil, k jakým otázkám má soud prvního stupně doplnit dokazování o důkazy navržené žalobci. Zároveň zcela konkrétně uvedl, v kterých právních otázkách se Krajský soud v Ostravě odchýlil od závazných pokynů obsažených v předchozím kasačním rozhodnutí (mimo jiné zásah do osobnostních práv nezletilých žalobců, možnost zveřejnění omluvy v tisku a zejména způsobilost výroků starosty Čunka zasáhnout do osobnostních práv žalobců).
27. Krajský soud v Ostravě (resp. samosoudce JUDr. Otakar Pochmon) ovšem ani ve svém třetím rozhodnutí některé závazné právní názory odvolacího soudu nerespektoval, ať již jde o způsobilost výroků starosty zasáhnout do osobnostních práv žalobců či o přičitatelnost (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2015, č. j. 23 C 310/2007-560, zejm. č. l. 601-604) a ani dokazování nedoplnil zcela v rozsahu požadovaném odvolacím soudem. Skutečnost, že soud prvního stupně při svém třetím rozhodování vyhodnotil zprávu veřejného ochránce práv jako nepřípustný důkaz, pak dle Ústavního soudu nelze považovat za "podstatnou změnu skutkového základu", která by ospravedlňovala opakované nerespektování závazného právního názoru.
28. S ohledem na shora uvedené považuje Ústavní soud postup Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. za ústavně konformní. Opakované nerespektování právního názoru odvolacího soudu a nedostatečné zjištění skutkového stavu (ve třech po sobě jdoucích řízeních) Krajským soudem v Ostravě totiž vzbuzovalo legitimní obavy, zda je tento soud schopen řízení dokončit v přiměřené době, s respektem k právu účastníků na spravedlivý proces účastníků a v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu.
29. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu