Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. dubna 2022 č. j. 111 C 5/2020-234, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. listopadu 2022 č. j. 72 Co 124/2022-370 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2023 č. j. 28 Cdo 1374/2023-429, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, který se na žalovaném (Společenství vlastníků jednotek obytného domu specifikovaného v rozsudku) domáhal zaplacení částky 76 666,66 Kč s příslušenstvím jako části bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že matka stěžovatele na účet žalovaného zaslala ve čtyřech splátkách bez právního důvodu celkovou částku 230 000 Kč, a to v období od února do listopadu 2015, kdy již trpěla duševní poruchou později diagnostikovanou jako Alzheimerova demence. Matka stěžovatele v únoru 2019 zemřela a stěžovatel uplatnil nárok odpovídající 1/3 pohledávky jako jeden ze tří jejích dědiců.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze mít za to, že by sporné platby měly být bez pochyb plněním bez právního důvodu. Tento důvod pouze nebyl najisto zjištěn, avšak bylo jej možné seznat nejméně z logické souvislosti a návaznosti sporných a následných plateb žalovaného, stěžovatele a dalších osob. Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatelova argumentace o fakticky (nikoli úředním rozhodnutím) omezené svéprávnosti jeho matky a jejím duševním onemocněním zapříčiněné nezpůsobilosti k právním jednáním týkajícím se placení předmětných částek, je vyvrácená na podkladě znaleckého posudku MUDr.
Petra Hromady. Odvolací soud též akcentoval skutečnost, že z výpisů pohybů na běžném účtu stěžovatele ve vztahu k účtům jeho matky je u všech sporných plateb patrno, že se nejedná o platby provedené výjimečně, omylem či v důsledku nesprávného uvedení čísla protiúčtu nebo zaslané ve stavu nepříčetnosti. Všechny platby měly totiž nastavený tentýž konstantní symbol odpovídající platbě za tzv. ostatní finanční plnění (0558), stejný, jako u všech ostatních plateb odesílaných z účtu vedeného na jméno matky stěžovatele.
Všechny sporné platby také měly připojenu individuální zprávu pro příjemce ("svj", "svj-půjčka", "M., D.", apod.). Dále odvolací soud poukázal na skutečnost, že všechny matkou stěžovatele provedené platby měly souvislost s bezprostředně navazující potřebou žalovaného (tehdy ovládaného stěžovatelem a s ním spřízněnými osobami) hradit splatné závazky, na jejichž zaplacení by bez sporných plateb nebyl na účtu stěžovatele dostatečný disponibilní zůstatek. Za významnou považoval odvolací soud i skutečnost, že z účtů matky stěžovatele byly periodicky připisovány desítky dalších, většinou zálohových plateb (nevyjímaje sporné období roku 2015), u nichž žádné pochybnosti o tom, za jakým účelem byly placeny, nebyly vzneseny.
Skutkovými tvrzeními o faktické nesvéprávnosti své matky tak stěžovatel nutně zpochybňoval i validitu ostatních plateb pravidelně prováděných z účtu vedeného na její jméno na účet žalovaného, což však stěžovatel jistě nezamýšlel. Pokud tedy soud prvního stupně u sporných plateb provedených v roce 2015 dovodil ve vztahu k matce stěžovatele vědomé plnění tzv. nedluhu ve smyslu § 2997 odst. 1 o. z., tedy provedení platby s vědomím, že sama matka stěžovatele k tomu povinna není, učinil tak správně.
4. Odvolací soud zároveň poukázal na to, že k tomuto závěru dospěl i vzhledem k pravomocnému odsouzení stěžovatele za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku v souvislosti s tím, že ve spolupachatelství s další osobou nechal jím fakticky ovládaným shromážděním žalovaného za nepřiměřeně vysokou odměnu zvolit správkyní domu právě svoji matku; dále schválit nepřiměřeně vysoké odměny mimo jiné sobě a svojí matce, a že bez schválení shromážděním žalovaného uzavřel smlouvu s advokátní kanceláří, jíž se žalovaný zavázal v rozporu se svými možnostmi a potřebami platit částku 36 000 Kč měsíčně (tedy v souhrnu poškodil žalovaného o hodnoty v řádu statisíců korun). Odvolací soud konstatoval, že tato skutečnost současně vylučuje úvahy o tom, že by nevyhovění návrhu stěžovatele mělo být v jakémkoli rozporu s dobrými mravy a poskytuje v zásadě reálný základ i doplňující úvaze prvostupňového soudu o tom, že by stěžovatelem uplatněný požadavek jako zjevné zneužití práva nepožíval ve smyslu § 8 o. z. právní ochrany.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatel po rozsáhlé rekapitulaci řízení namítá nedostatečné provádění a hodnocení důkazů před soudy obou stupňů. Opakuje tytéž námitky, které již předestřel v předchozím řízení. Stručně řečeno především namítá, že v dané věci nebyly splněny zákonné předpoklady pro právní kvalifikaci vědomého plnění nedluhu, neboť stěžovatel v řízení prokázal, že je vyloučené, aby on či jeho matka měli dluh vůči žalovanému a že je zjevné, že matka stěžovatele v době sporných plateb trpěla duševní poruchou. Nejvyšší soud podle stěžovatele chybně posoudil právní kvalifikaci vědomého plnění nedluhu a nevzal v potaz otázky stěžovatele vznesené v dovolání.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy. Soud prvního stupně i soud odvolací jasně a srozumitelně odůvodnily své závěry o právní kvalifikaci plnění poskytnutého matkou stěžovatele jako vědomé plnění nedluhu ve smyslu § 2997 odst. 1, věty druhé o. z.. Z napadených rozsudků je přitom zcela zřetelné, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a jaké právní závěry na jejich základě učinily.
11. Rovněž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné vady, které by jej opravňovaly ke zrušení tohoto usnesení. Dovolací soud srozumitelně objasnil z jakých důvodů se závěry odvolacího soudu - že v dané věci bylo ze strany matky stěžovatele vědomě plněno bez právního důvodu a jsou tak naplněny liberační důvody vylučující vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé o. z. - nikterak neodchylují od jeho ustálené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit (body 5. a 6 napadeného usnesení). Mimo jiné také připomněl, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že matka stěžovatele sporné peněžité plnění v době, kdy měla plně zachovány své rozpoznávací a ovládací schopnosti, poukázala formou čtyř bezhotovostních transakcí realizovaných v průběhu roku 2015 žalovanému společenství vlastníků jednotek (ovládanému v daném okamžiku stěžovatelem, jako předsedou výboru, a s ním domluvenými členy výboru) s vědomím, že nemá právní povinnost žalovanému plnit, a souhlasem, aby si žalovaný přijaté plnění ponechal, přičemž nešlo o plnění z právního důvodu, který by snad později nenastal nebo odpadl. Platbami zjevně mínila napomoci svému synovi - stěžovateli s hospodařením s peněžními prostředky, jež mu byly svěřeny do správy žalovaným společenstvím vlastníků jednotek. Po připsání částek na účet společenství vlastníků jednotek z něj byly hrazeny dluhy žalovaného, jejichž zaplacení před tím nebylo kryto peněžním zůstatkem na účtu. Nejvyšší soud řádně a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů i další stěžovatelem formulované právní otázky přípustnost dovolání nezakládají a v podrobnostech postačí zejména odkázat na body 4 až 9 odůvodnění napadeného usnesení.
12. Ústavní soud proto neshledal, že by se závěry obecných soudů vymykaly smyslu a účelu právní úpravy způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatele. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu