Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Plzeň, zastoupený JUDr. Reném Huškem, advokátem se sídlem Smetanova 1022/19, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 4. 2018, č. j. 2 T 87/2017-525, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 13 To 148/2018-542, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl obžalovaný M. K. podle ustanovení § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Proti tomuto rozhodnutí podala státní žalobkyně odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuto. V tomto trestním řízení vystupoval stěžovatel v pozici poškozeného.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti rekapituluje, jak došlo k jeho poranění. Dne 31. 8. 2016 byl na pokoji ve Věznici Příbram napaden spoluvězněm M. K. (dále jen "spoluvězeň"). Tento spoluvězeň stěžovatele údajně pěstí udeřil do obličeje a způsobil mu dvojitou zlomeninu dolní čelisti. Po napadení byla celá věc řešena s vězeňským vychovatelem, kterému však bezprostředně po incidentu stěžovatel nevypověděl pravdu o tom, jak si zranění způsobil, neboť dostal strach ze spoluvězně (který byl této intervenci ze strany vychovatele přítomen) a nepřímo i z vězeňského vychovatele. Tento strach pramenil z toho, že spoluvězeň měl ve věznici postavení tzv. barákového a udržoval s vychovateli nadstandardní vztahy. V důsledku svých zranění byl stěžovatel hospitalizován. Do nemocnice mu pak byl doručen dopis od spoluvězně, ve kterém uváděl, že si stěžovatel zřejmě na jeho jméno nechal do věznice doručit kávu a cigarety, a že po svém návratu z nemocnice si může balíček u spoluvězně vyzvednout. Ve vězeňském slangu jsou káva a cigarety výrazem pro úplatek, podle stěžovatele tím měl spoluvězeň nepřímo vyjadřovat svoji vinu a stěžovatele se tímto balíčkem snažil uplatit. Není totiž pravda, že by si stěžovatel do věznice na jméno spoluvězně cokoliv objednával.
5. Jakkoliv stěžovatel souhlasí s obecnými soudy, které obviněného zprostily obžaloby, že se v daném případě jedná o složitou věc stran dokazování, když proti sobě stojí tvrzení stěžovatele a tvrzení obviněného a kdy se jedná o skutek, který se odehrál ve věznici, neznamená to, že měly soudy rezignovat na svoje postavení a svoji funkci. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 , je povinností státu zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, tedy tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. K tomu dodává, že osoba poškozená má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. Současně je srozuměn s tím, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, nikoliv výsledku a samozřejmě může nastat situace, kdy na základě provedeného dokazování bude obviněný v duchu zásady in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Přesto je však stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě trestní řízení efektivně vedeno nebylo. K tomu uvádí následující důvody.
6. Obecné soudy zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Navzdory tomu, že si byly vědomy toho, že ke spáchání skutku došlo ve věznici, což muselo mít vliv na věrohodnost vyslýchaných svědků, a že obviněný měl pozici tzv. barákového a měl tak mezi ostatními vězni privilegované postavení, soudy tyto okolnosti nijak nepromítly do hodnocení důkazů. Soudy svá rozhodnutí o nevině spoluvězně vystavěly pouze na dvou proti sobě stojících tvrzení - tvrzení stěžovatele a tvrzení právě obviněného, kdy věrohodnost tvrzení obviněného (a naopak nevěrohodnost výpovědi stěžovatele) opíraly i o nepřímé svědecké výpovědi, a to přesto stěžovatel namítá, že jeho výpověď jakožto poškozeného byla nesprávně označena za nevěrohodnou, namítá, že ve výpovědi spoluvězně a dalších svědků existovaly rozpory a výpovědi vězeňských dozorců byly nevěrohodné.
7. Pro stěžovatele je zarážející, že obecné soudy nebraly při hodnocení všech důkazů v jejich vzájemných souvislostech v potaz důkaz znaleckým posudkem. Znalec totiž uvedl, že ke zranění stěžovatele sice mohlo dojít pádem, jak nejprve z obav a strachu (viz výše) popsal stěžovatel vězeňskému vychovateli, avšak je to nepravděpodobné, a jako pravděpodobnější se s ohledem na způsobená zranění jeví ta verze, kterou stěžovatel popisuje před orgány činnými v trestním řízení, tedy že byl obviněným udeřen pěstí do obličeje. V této souvislosti stěžovatel rovněž poukazuje na odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného, ve kterém argumentuje, že opakovaně slyšený soudní znalec označil pád jako velmi málo pravděpodobnou příčinu vzniku poranění stěžovatele, a pokud by soudy měly vycházet ze znaleckého posudku doplněného následně slyšením znalce před soudem, nemohly by dospět k závěru o nevině obviněného.
8. Na základě shora uvedených skutečností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz § 12 odst. 6 tr. ř.). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení § 43 tr. ř., jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
12. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde primárně o právo poškozeného potrestat pachatele (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení proto je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti.
Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I.
ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)], aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
13. Proto také Ústavní soud k požadavku na efektivní trestní řízení a účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) vždy uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování.
Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu.
Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu. Závěry šetření pak musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, kdy jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu.
Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
14. Pokud Ústavní soud posoudil vstříc výše řečeným zásadám případ stěžovatele, dospěl k závěru, že nedošlo k porušení jím tvrzeného práva na efektivní trestní řízení. Zde Ústavní soud připomíná, že pokud ve své rozhodovací praxi (a to zcela výjimečně) přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 nebo čl. 10 odst. 1 Listiny či čl. 4 odst. 1 a 2 nebo čl. 5 odst. 1 Úmluvy, dělo se tak výhradně za situace, kdy bylo trestní řízení ukončeno již rozhodnutím policejního orgánu, tj. v rané fázi trestního řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Jestliže však v případě stěžovatele byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též řádně projednána před nalézacím a odvolacím soudem (a to dokonce opakovaně), nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovi, že by bylo možno hovořit o nedostatečném vyšetření předmětného skutku. Ústavní soud tudíž neshledal, že by vyšetřování dotčené věci trpělo jakýmikoli zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný jeho derogační zásah. Orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle, přičemž pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obžalovaný byl v dané věci zproštěn obžaloby a nebyl shledán vinným, nelze v tomto výroku soudu shledat jakýkoli zásah do práv a svobod stěžovatele jakožto poškozeného, jelikož - jak je uvedeno shora - mu nepřísluší žádné základní právo na odsouzení obžalovaného.
15. Z hlediska eventuálních majetkových práv poškozeného navíc Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel může nadále domáhat nároku na náhradu škody samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř., a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení § 228 a 229 tr. ř.). Předpokladem pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody v rámci adhezního řízení, je v případě aplikace ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek. V případě zproštění obžaloby z jakéhokoliv důvodu uvedené v ustanovení § 226 tr. ř. je obligatorně poškozený podle ustanovení § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní nebo jiné řízení. Tento výrok nemůže poškozený účinně napadenou odvoláním ani mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k této skutečnosti neměl stěžovatel k dispozici žádný opravný prostředek, který by chránil jeho práva a oprávněné zájmy. Stěžovatel tudíž má ve své dispozici i nadále procesní prostředek k ochraně svých subjektivních práv, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení, nemůže se však nyní dovolávat de facto práva na potrestání jiné osoby, neboť žádné takové subjektivní právo mu ústavní pořádek nezaručuje.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatele opodstatněnou. Připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity; ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozené určitým jednáním, v němž oproti jeho názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu neshledaly (což byl právě případ stěžovatele), nepřiznaly mu postavení poškozeného v trestním řízení, či neposoudily uplatněný nárok poškozeného na náhradu škody za nárok, o kterém by bylo bez dalšího možné kvalifikovaně rozhodnout, jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatel tudíž má ve své moci procesní prostředek k ochraně subjektivních zájmů jednotlivce, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je třeba přitom vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li proto v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatele, který byl napadeným rozhodnutím okresního soudu s nárokem na náhradu škody odkázán právě na občanskoprávní řízení, přičemž takto mu zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu). Základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu tedy zůstává zachováno.
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
18. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu