Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou, sídlem Jateční 2121/6, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 182/2025-27 ze dne 2. července 2025 a usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 31 Nt 5003/2025-20 ze dne 6. června 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se dále domáhá přiznání náhrady nákladů řízení vzniklých mu v řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově bylo podle § 268 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, uznáno rozhodnutí rakouského úřadu Bezirkshauptmannschaft Kirchdorf sp. zn. BHRO/924130216923/24 ze dne 11. listopadu 2024 (uznávané rozhodnutí - k datu vydání tohoto rozhodnutí viz dále), jímž byla stěžovateli za dopravní přestupek uložena pokuta 200 euro (přepočtena na 5 068 Kč). Napadeným usnesením bylo rovněž rozhodnuto o tom, že se rozhodnutí rakouského úřadu v uvedeném rozsahu vykoná.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel uvádí, že mu nikdy nebyla doručena výzva k podání vysvětlení ohledně toho, kdo řídil vozidlo v daném místě a čase údajného přestupku, a že tato výzva podle spisu nebyla opatřena úředním překladem. Krajskému soudu vytýká, že se touto námitkou a důkazními návrhy nezabýval vůbec a s námitkami ostatními se vypořádal jen sporadicky. Namítá, že uznávané rozhodnutí obsahovalo pouze automaticky překlad provedený online překladačem, který se neshodoval s originálem a byl chybný v popisu skutku, trestu a poučení o opravném prostředku. Rozhodnutí podle něj neobsahovalo ani poučení o stěžovatelovu právu na právní pomoc a na tlumočníka. Tvrdí, že měl právo na úřední překlad v souladu s čl. 3 odst. 9 směrnice 2010/64/EU. Domnívá se, že uznávané rozhodnutí mu nebylo řádně doručeno, tudíž nemohl započíst běh žádných lhůt. Je přesvědčen, že uznávané rozhodnutí nebylo možné uznat, protože se nekonalo žádné jednání, a nemohl tak hájit svá práva u soudu první instance.
5. Stěžovatel má za to, že ani z jednoho z napadených usnesení není zřejmé, jakým trestem byl postižen. Uvádí, že uznávaným rozhodnutím mu byl stanoven trest ve výši 200 euro s náhradním trestem odnětí svobody 1 den a 10 hodin v případě nezaplacení tohoto peněžitého trestu. Okresní soud podle něj nerespektoval § 268 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, když uložený trest uznal beze změny a pouze uvedl, že se v uvedeném rozsahu vykoná, neboť jednání, za něž byl uznávaným rozhodnutím postižen, není v České republice trestným činem. Usnesení okresního soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť z něj není jasné, jaký důsledek by nastal v případě nezaplacení peněžitého trestu. Okresní soud podle jeho názoru navíc nesprávně stanovil výši peněžitého trestu, když částku 200 euro přepočetl ke dni 11. listopadu 2024, přestože uznávané rozhodnutí bylo vydáno již dne 11. října 2024, takže mělo jít v přepočtu nikoli o 5 068 Kč, ale pouze o 5 059 Kč.
6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, tedy přezkum cizozemského rozhodnutí ve věci samé, neboť tím již bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Uznání a výkon rozhodnutí v trestních věcech jsou založeny mimo jiné na tom, že rozhodnutí cizozemského orgánu se přezkoumává jen z určitých hledisek, a to těch, která vypočítává § 120 ZMJS (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3310/21 ze dne 31. května 2022 či sp. zn. III. ÚS 2022/23 ze dne 18. října 2023). Z těchto důvodů nelze ani v posuzované věci obecným soudům vytýkat, že se nezabývaly skutkovými otázkami důležitými pro posouzení viny stěžovatele ze spáchání přestupku, za nějž byl postižen uznávaným rozhodnutím.
9. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že se krajský soud nedostatečně zabýval jeho námitkami a důkazními návrhy. V bodě 5 napadeného usnesení vysvětlil, že stěžovateli bylo uznávané rozhodnutí i s českým překladem doručeno do datové schránky, přičemž součástí překladu bylo i poučení o opravném prostředku. Krajský soud rovněž poukázal na informaci poskytnutou rakouskou stranou o tom, že stěžovatel měl možnost dosáhnout projednání věci před příslušným soudem. V bodě 6 napadeného usnesení pak krajský soud odůvodnil, že se s ohledem na čl. 5 odst. 1 Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut v posuzované věci uplatní výjimka ze zásady oboustranné trestnosti vyplývající z § 265 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
10. Odkazuje-li stěžovatel na čl. 3 odst. 9 směrnice 2010/64/EU, ten vyžaduje, aby překlad daného rozhodnutí byl dostatečně kvalitní pro zaručení spravedlivého řízení, zejména tím, že zajistí, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu, a mohl uplatnit své právo na obhajobu. V posuzované věci byl český překlad uznávaného rozhodnutí, jenž byl stěžovateli doručen (a který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti), skutečně zřejmě pořízen s využitím automatického překladače, avšak je bez problému srozumitelný, jasně je z něj patrné, za co byl stěžovatel uznán vinným a jaká sankce je mu ukládána.
Podrobně a rovněž srozumitelně je v něm stěžovatel poučován o možnosti podat proti rozhodnutí odpor, a to ve lhůtě dvou týdnů od doručení rozhodnutí, jakož i o důsledcích podání odporu (zejména o tom, že tím trestní opatření pozbyde účinnosti a bude zahájeno řádné řízení a vyšetřování) a o možnosti podat stížnost proti následnému rozhodnutí vzešlému z řádného řízení. Překlad tak spolehlivě stěžovatele informoval o všech podstatných součástech uznávaného rozhodnutí a o jeho procesních právech, a Ústavní soud proto nemá pochybnosti o tom, že dosahuje kvality zaručující spravedlivé řízení a respektování závazků vyplývajících z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, a tedy ani o splnění podmínky pro uznání takového rozhodnutí vyplývající z § 120 odst. 1 písm. c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
11. Jako neopodstatněné vyhodnotil Ústavní soud též stěžovatelovy námitky směřující proti trestu vymezenému v napadeném usnesení okresního soudu. Ve výroku usnesení okresního soudu sice chybí slovo "pokuta" popř. "sankce", avšak je nepochybné, že je uznáváno rozhodnutí, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 200 eur (skutečnost, že se jednalo o pokutu, okresní soud poté výslovně zmiňuje v bodech 4, 5 a 6 odůvodnění). Dovětek "v uvedeném rozsahu se vykoná" obsažený v tomto výroku se tak stejně nepochybně vztahuje právě k této pokutě a nezahrnuje možnost její přeměny na trest odnětí svobody. Okresní soud tedy materiálně respektoval § 268 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a sankci uloženou uznávaným rozhodnutím uznal jako pokutu, bez možnosti přeměny na trest odnětí svobody v případě jejího nezaplacení.
12. Brojí-li stěžovatel též proti tomu, jak okresní soud provedl podle § 268 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přepočet výše uložené pokuty na české koruny, musí mu dát Ústavní soud za pravdu v tom směru, že tento soud (a po něm i soud krajský) mylně vycházel z toho, že uznávané rozhodnutí bylo vydáno dne 11. listopadu 2024, přestože jak v originále, tak v jeho českém překladu je uvedeno datum 11. října 2024. Přepočet částky 200 euro tedy měl být proveden podle kurzu platného právě k datu 11. října 2024, nikoli podle kurzu platného k 11. listopadu 2024, jak to učinil okresní soud. Uvedené pochybení však ve výsledku způsobilo, že stěžovateli byla pokuta přepočtena na částku o pouhých 9 Kč vyšší, než by bylo správné. Takový minimální rozdíl nemůže dosahovat ústavněprávní relevance vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nemohlo být vyhověno, neboť stěžovatel v řízení nebyl úspěšný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. září 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu