Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2024 č. j. 100 Co 47/2024-816 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. prosince 2023 č. j. 42 P 280/2018-768, 13 P a Nc 30/2023, 13 P a Nc 396/2023, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a nezletilého D. P. a V. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 32 odst. 4, čl. 33 odst. 1, čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 12 a 18 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem změnil předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 15. 5. 2018 č. j. 21 Nc 3702/2018-58 tak, že vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") svěřil do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka"), počínaje 1. 2. 2023 uložil otci platit na nezletilého výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, vždy do každého 16. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok I); dluh na výživném pro nezletilého ve výši 3 500 Kč vzniklý za období od 1. 2. 2023 do 15. 12. 2023 uložil otci splácet po částce 500 Kč spolu s běžným výživným k rukám matky pod ztrátou výhody splátek (výrok II); řízení o soudní úpravě styku otce s nezletilým zastavil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výroku III mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém kalendářním roce od ledna do listopadu poslední neděli v měsíci od 11.00 hodin do 14.00 hodin a každého 27. 12. od 11.00 hodin do 14.00 hodin s tím, že si otec nezletilého převezme a po skončení styku předá zpět matce v místě jejího bydliště (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Krajský soud uvedl, že vnímal, že nezletilý si nepřeje styk upravit, představa, že bude jeho styk s otcem upraven, jej zjevně stresovala, a to po celou dobu řízení, respektive od února 2023, kdy došlo k předání nezletilého do péče matky. Na základě provedeného dokazování krajský soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro úpravu styku otce s nezletilým, ale nikoli v rozsahu, jak otec požaduje. Poté, co opět došlo k narušení důvěry nezletilého v otce, již nelze upravit pravidelný běžný styk tak, jak se jej otec domáhá bez reflexe k tomu, co se stalo mezi ním a nezletilým.
Současně krajský soud si je vědom věku nezletilého, který je nyní dvanáctiletý, jeho stanovisek a názorů, ale i toho, že nezletilý žije v neutuchajícím konfliktu rodičů, kteří jsou málokdy schopni věcné komunikace bez výčitek a obviňování. I matka má na problematickém vztahu rodičů svůj díl viny. Tím, že je matka nezletilému svým chováním a přístupem bližší, v chování k němu je citlivější a vřelejší, respektující jeho citlivou neprůbojnou povahu, by mohl být úsudek nezletilého do budoucna ovlivněn do té míry, že by sám otce nevyhledával a mohlo by dojít ke ztrátě vztahu otce a syna, který by se v dospělosti obtížně reparoval.
Otec by měl ještě dostat možnost s nezletilým navázat kontakt a posléze vztah, bude-li toho schopen při respektu k osobnosti nezletilého, což se bez osobních setkání neobejde. Asistované kontakty v současné době již krajský soud nevidí jako přínosné, neboť tyto svou funkci obnovy vztahu mezi nezletilým a otcem v létě 2023 splnily. Krajský soud proto stanovil styk nezletilého s otcem, jak je ve výroku jeho rozhodnutí uvedeno.
5. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy musí vzít v úvahu přání nezletilého, ale nemohou vycházet izolovaně pouze z jeho názoru. Musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost. Krajský soud své odůvodnění sice založil na jedné z vymezených okolností, kterou je možnost křehkosti dítěte, ale zcela pominul, že stěžovatel je otcem nezletilého, že byl schopen po dobu 11 let pečovat o nezletilého, z toho 5 let v režimu střídavé péče, že jako otec nikdy nebránil styku s příbuznými matky, stěžovatel babičce nezletilého postavil dům, dům postavil i s matkou, stěžovatel vždy souhlasil se změnou školy, byl schopen nezletilého do školy připravovat, byl schopen zajišťovat materiální či jiné potřeby, v průběhu řízení upustil od toho, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče a snažil se s matkou dohodnout na rozsahu styku a podporoval všestranný rozvoj nezletilého.
V předmětné věci napadená rozhodnutí podle stěžovatele nenaplňují kritéria řádného odůvodnění, na základě kterého by bylo dostatečně vyvráceno tvrzení o strukturální diskriminaci jednoho z rodičů z důvodu pohlaví (otce) při svěřování dětí do péče. V daném případě byly opominuty a neprovedeny důkazy, kdy nesoulad skutkových závěrů soudu s provedenými důkazy je pak shledán také v závěru o závadovém prostředí otce, které je založeno primárně na vyjádření nezletilého, kdy si soud nevyžádal další podklady a důkazy, které v příkladech stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí.
V dané věci není zřejmé, na základě jakých provedených důkazů soudy dospěly k radikálnímu závěru ve vztahu k rodinnému prostředí otce a jeho výchovným schopnostem, a to navíc za situace, kdy se stěžovatel nikdy neuchýlil k tomu, aby nenalezl shodu s matkou, pokud se jednalo o důležitou záležitost. Stěžovatel zde spatřuje jasné porušení jeho práv, a to zvláště za situace, kdy je rozhodováno o tak zásadním zásahu do rodinného života, kterým je eliminace styku stěžovatele s jeho synem na 3 hodiny v měsíci.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o děti a styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů (zejména krajského soudu) žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. Napadený rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozsudek okresního soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou krajským soudem dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a Ústavní soud v jeho závěrech (sub 4 tohoto usnesení a zejména body 21 až 32 napadeného rozsudku krajského soudu) neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
Krajský soud se ústavně konformním způsobem též vypořádal s participačním právem nezletilého. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17.
3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
11. Nadto nutno uvést, že závěr krajského soudu je zcela souladný s rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle které nejsou-li zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, není ani při plném respektu k právům samostatných nezletilých zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, respektive nepřiměřeně omezen. V nyní posuzované věci je však důvodem omezení styku otce s nezletilým dosavadní způsob výchovy a vztah otce vůči nezletilému, jak velmi důsledně popsal krajský soud, pročež rozsah nově nastaveného styku nelze v nyní posuzované věci hodnotit jako nepřiměřeně omezující [srov. přiměřeně např. nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 125/98
(N 105/12 SbNU 87)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu