Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Šebánkové, zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou sídlem Veselá 237/37, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2023 č. j. 26 Co 207/2021-375 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2023 č. j. 20 Cdo 1940/2023-394, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "soud prvního stupně") dne 12. 2. 2018 pod č. j. 19 EXE 328/2018-22, pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Janečka, Ph.D., Exekutorský úřad Plzeň-jih, vedením exekuce na majetek stěžovatelky (v původním řízení v postavení povinné) podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2004 č. j. 42 Sm 417/2003-29, k uspokojení pohledávky oprávněné (Tarif Free s. r. o.) ve výši 502 592 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnou.
3. Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 6. 2021 č. j. 19 EXE 328/2018-320, výše uvedenou exekuci zastavil.
4. Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") k odvolání oprávněné napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v té části, v níž shledal peněžní prostředky složené stěžovatelkou v předcházejícím exekučním řízení jako jistotu ve smyslu ustanovení § 44a odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"); nikoliv však v části, v níž soud prvního stupně považoval složenou jistotu za provedení exekuce bez dalšího.
Odvolací soud v tomto vztahu zdůraznil nutnost pohlížet na složení jistoty stěžovatelky u soudního exekutora v kontextu konkrétních okolností případu. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelka tak učinila až poté, co byl soudnímu exekutorovi doručen její návrh na zastavení exekuce z důvodu nedostatku aktivní legitimace oprávněné. Přitom skutečnost, zda je oprávněná aktivně legitimovaná, byla rozhodujícím předpokladem pro vyplacení složené jistoty oprávněné. Po vydání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.
5. 2017 č. j. 26 Co 239/2016-115, jímž byl soudnímu exekutorovi udělen závazný pokyn k zastavení exekuce z důvodu výmazu tehdejší oprávněné z obchodního rejstříku, ani nemohlo dojít k vyplacení složené jistoty. Soudní exekutor exekuci následně zastavil a než mohlo dojít k vrácení peněžních prostředků stěžovatelce, byla složená jistota stěžovatelky postižena exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D. Pokud jde o dokazování soudu prvního stupně ve vztahu k námitce stěžovatelky, která tvrdila, že předmětná směnka je falzifikátem, a nikdy jí nepodepsala, přičemž svá tvrzení nijak nepodložila, ani prokazatelně pro svá podezření neiniciovala zahájení trestního řízení, odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu dospěl k závěru, že jde o věcně nepřípustný přezkum exekučního titulu.
Odvolací soud naopak shledal jako správný závěr soudu prvního stupně o existenci aktivní věcné legitimace oprávněné.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod, když v dovolání ve skutečnosti brojila pouze proti hodnocení důkazů či uplatnila otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
6. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem § 44a odst. 2 exekučního řádu učiněným odvolacím soudem. Stěžovatelka má za to, že své závazky plynoucí z exekučního řízení splnila dnem 21. 7. 2014, kdy složila celou vymáhanou částku v rámci exekuce vedené JUDr. Erbenem pod sp. zn. 19 Nc 7592/2008. Na podporu své argumentace odkazuje na obecné závěry judikatury Ústavního soudu týkající se důvodů zastavení exekuce. Dále stěžovatelka namítá, že soudy se nevypořádaly se skutečností, že nebyla obeznámena se změnou v osobě věřitele, což jí zamezilo, aby mohla věřiteli dobrovolně plnit.
Zásah do svého vlastnického práva stěžovatelka spatřuje v tom, že od data, kdy byla exekuce provedena, jí v důsledku nesprávného rozhodování odvolacího a dovolacího soudu neoprávněně narůstaly v exekuci další náklady spojené s tímto řízením. Tímto postupem mělo dojít též k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť její věc nebyla posouzena v souladu s platnou právní úpravou a soudy přistupovaly k výkladu právních norem na základě libovůle.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy a stěžovatelčiny námitky jsou obdobné těm, které uplatnil v dovolacím řízení.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
10. Z hlediska uvedených principů přistoupil Ústavní soud k posouzení argumentů předložených stěžovatelkou. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky pak uvádí Ústavní soud následující.
11. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, s nimiž se oba v záhlaví jmenované soudy ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem již vypořádaly. Odvolací soud podrobně vysvětlil důvody, na jejichž základě zamítl návrh stěžovatelky na zastavení předmětné exekuce, resp. proč nelze učinit závěr, že došlo k zániku vymáhaného dluhu. Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí jeho závěrů, odvolací soud je řádně odůvodnil a vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatelky, které jsou opět vzneseny i v ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší soud následně v napadeném usnesení srozumitelně objasnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky. Uvedl, že stěžovatelka založila přípustnost svého dovolání na rozporu napadeného usnesení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, který spatřovala v tom, že odvolací soud považoval oprávněnou za aktivně věcně legitimovanou, ačkoliv ta kvalifikovaně neprokázala přechod práv a povinností na její osobu. Nejvyšší soud zdůraznil, že taková námitka však nemůže být způsobilým dovolacím důvodem, neboť stěžovatelka tím ve skutečnosti pouze brojí proti hodnocení důkazů soudem druhého stupně, resp. soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, a jeho skutkových zjištění.
Samotné hodnocení důkazů však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Konstatoval dále, že přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka stěžovatelky ohledně notifikace postoupení pohledávky, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti ani neuvedla žádný argument, jímž by závěry Nejvyššího soudu týkající se vadnosti podaného dovolání jakkoliv zpochybnila a celý obsah ústavní stížnosti věnovala především polemice se správností závěru soudů o splnění svých závazků z předmětného exekučního řízení.
13. Ústavní soud proto neshledal, že by se závěry obecných soudů vymykaly smyslu a účelu právní úpravy způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatelky. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, nezaznamenal.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu