Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FATOS, spol. s.r.o., sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem sídlem Za Strahovem 1101/31, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 828/2017-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 12 C 449/2015, zamítl žalobu stěžovatelky, aby v žalobě specifikované pozemky, na kterých leží stavba stěžovatelky, byly přikázány za náhradu do jejího vlastnictví podle ustanovení § 1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Právní předchůdce stěžovatelky - zemědělské družstvo - zřídilo v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), oprávněnou stavbu na pozemcích, které byly později vydány v restituci ve věci žalovaným vlastníkům pozemků (dále jen "žalovaní"). Stavba se tak ocitla na pozemcích žalovaných a stěžovatelce, která ji již za tohoto stavu koupila, nesvědčí žádný právní titul opravňující ji mít stavbu na cizích pozemcích žalovaných. Okresní soud v Kolíně svůj rozsudek odůvodnil mimo jiné tím, že § 1086 občanského zákoníku, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá přikázání pozemků do svého vlastnictví, nelze v dané věci aplikovat, neboť se vztahuje pouze na případy neoprávněných staveb a stavba stěžovatelky je stavbou oprávněnou.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 24 Co 318/2016, tak, že rozsudek Okresního soudu v Kolíně ve výroku o věci samé potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pro oprávněné stavby, vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1963 Sb., jsou ustanovení občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby nepoužitelné. Dále uvedl, že právní poměry k nikoliv neoprávněné stavbě na cizím pozemku, vzniklé před účinností občanského zákoníku, jsou upraveny v přechodných a závěrečných ustanoveních občanského zákoníku, podle kterých zůstává zachováno oddělené vlastnictví stavby a pozemku a vlastník stavby i vlastník pozemku mají vzájemné předkupní právo.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud (ve shodě s krajským soudem a okresním soudem) dospěl k závěru, že aplikace § 1084 a násl. občanského zákoníku o stavbě na cizím pozemku je vyloučena na stavbu stěžovatelky, která byla zřízena před nabytím účinnosti občanského zákoníku.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv v důsledku nesprávného výkladu právní úpravy vypořádání staveb postavených na cizích pozemcích v občanském zákoníku. Stěžovatelka je na rozdíl od soudů přesvědčena, že za použití gramatického, logického, teleologického i systémového výkladu nelze dospět k jinému závěru, než že se vypořádání existence odlišného vlastnictví stavby a pozemku i v případě stavby oprávněné musí řídit § 1086 občanského zákoníku. Stěžovatelka tento svůj argument v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.
Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je toliko přetrvávající polemika s výkladem ustanovení občanského zákoníku o stavbě na cizím pozemku provedeným obecnými soudy, naposledy Nejvyšším soudem, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá. Stěžovatelka tedy v podstatě zpochybňuje právní závěr Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K otázce aplikovatelnosti právní úpravy občanského zákoníku o stavbě na cizím pozemku na nyní posuzovanou věc Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že uvedená právní úprava je založena na uplatnění superficiální zásady, tedy že neoprávněná stavba je součástí pozemku a na jiné případy nelze předmětná ustanovení aplikovat. Navíc podle Nejvyššího soudu je aplikace ustanovení o stavbě na cizím pozemku v občanském zákoníku vyloučena na stavby zřízené před nabytím účinnosti občanského zákoníku již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu. Závěrem napadeného rozsudku Nejvyšší soud doplnil, že vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku v těchto případech, kdy stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu, se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Ústavní soud na uvedeném dostatečně odůvodněném výkladu předmětné právní úpravy občanského zákoníku ze strany Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního. Na rozdíl od stěžovatelky, neshledal Ústavní soud v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu jakýkoli interpretační exces, který by umožnil Ústavnímu soudu závěry Nejvyššího soudu přehodnocovat.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu