Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Hoang Hai Phuong, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, zastoupené Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. července 2024 č. j. 10 Azs 89/2024-48 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2024 č. j. 178 A 3/2023-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na respektování rodinného života a spravedlivý proces, jakož i zákazu být nucena k opuštění své vlasti.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka žije ve Vietnamu a v roce 2022 požádala Velvyslanectví České republiky v Hanoji o udělení krátkodobého víza (na dva měsíce) k návštěvě svého muže, občana České republiky, se kterým týž rok uzavřela sňatek. Velvyslanectví žádost stěžovatelky zamítlo rozhodnutím ze dne 24. 3. 2023 č. HANO 2022 10 25 0001, které poté potvrdil a odvolání stěžovatelky proti němu zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 8. 6. 2023 č. j. 302886-2/2023-MZV/VO. Správní orgány zamítnutí žádosti odůvodnily tím, že stěžovatelka účelově uzavřela manželství s občanem České republiky s cílem získat vízum k pobytu na území Evropské unie [§ 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců].
3. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. Zdůraznil, že při neudělení krátkodobého víza z uvedeného důvodu důkazní břemeno k prokázání snahy o obcházení zákona cizincem tíží správní orgány. V nynější věci pro takový závěr existoval dostatek skutkových zjištění a tomuto závěru bylo též možné přisvědčit. Ve výpovědích stěžovatelky a jejího manžela existovaly i přes některá shodná tvrzení zásadní rozpory, a to zejména o jejich seznámení a sňatku či znalosti vlastní rodiny (manžel například nevěděl o dvou dětech stěžovatelky). Stěžovatelka a její manžel se dosud potkali pouze dvakrát na jeden měsíc.
4. Nejvyšší správní soud poté napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatelky jako nepřijatelnou. Není pravda, že krajský soud odmítl jednat s manželem stěžovatelky jako osobou zúčastněnou na řízení; na výzvy krajského soudu k vyjádření totiž nereagoval. Závěry krajského soudu odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, jakož i unijní soft-law k dané problematice. Správní orgány skutečně předložily řadu indicií, které svědčí o účelovosti uzavřeného sňatku v nynější věci (rozpory ve výpovědích, odlišné plány na společnou budoucnost či podrobná znalost stěžovatelky o skutečnostech souvisejících s jejím případným zaměstnáním v České republice nápadně nesouladná s neznalostí jiných zásadních informací), avšak rovněž zohlednily a vypořádaly se i se skutečnostmi ve prospěch opačného závěru. Krajský soud konečně řádně odůvodnil zamítnutí návrhů stěžovatelky na vyslechnutí manžela stěžovatelky a provedení společných fotografií; důkazy nesměřovaly k prokázání tehdejšího stavu a manžel byl vyslechnut ve správním řízení.
5. Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány a správní soudy nedostatečně odůvodnily závěr o obcházení zákona účelovým sňatkem s jejím manželem. Zdůrazňuje, že jsou to správní orgány, které tíží důkazní břemeno k prokázání těchto skutečností. Tvrdí, že správní soudy bagatelizují okolnosti svědčící v její prospěch a přehlíží je. Těmi jsou zejména, že manžel stěžovatelky za ní necestoval, protože doprava byla při covidové pandemii nemožná nebo ztížená. Letenky jsou předražené a manžel stěžovatelky je v důchodovém věku, a proto si je nemohl dovolit, a cestování by pro něj bylo náročné. Natolik výjimečný není ani 19letý rozdíl věku stěžovatelky a jejího manžela. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud měl jednat s jejím manželem jako osobou zúčastněnou na řízení. Konečně tvrdí, že neobstojí odůvodnění správních soudů o neprovedení výslechu jejího manžela a fotografií. Výslech manžela mohl být veden ke skutečnostem minulým. Že byl vyslechnut ve správním řízení, není rozhodné, především protože správní orgány ve věci rozhodly až půl roku poté; výslech se proto nemohl týkat aktuálnější situace.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nedostatečně zjištěný či chybně zhodnocený skutkový stav o naplnění zákonných předpokladů neudělení krátkodobého víza pro obcházení zákona účelovým uzavřením manželství, jakož i některá procesní pochybení správních soudů. U zhodnocení okolností účelovosti sňatku je patrné, že správní soudy reagovaly na všechna v ústavní stížnosti zmíněná tvrzení. Závěr, že ve věci šlo o případ účelového sňatku, respektive že k tomuto závěru správní orgány a krajský soud dospěly za respektování zákona a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, je odůvodněný věcně a s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Je tudíž z ústavněprávního hlediska obhajitelný.
9. Ke konkrétnějším námitkám stěžovatelky lze doplnit, že věkový rozdíl zdaleka nebyl jediným či rozhodujícím kritériem pro zhodnocení účelovosti sňatku. Správní soudy rovněž věcně reagovaly na tvrzení, že manžel stěžovatelky nemohl cestovat v době covidové pandemie nebo kvůli svému věku či vysoké ceně letenek. Podle správních soudů restrikce spojené s covidovou pandemií skončily dříve, letenky mohla obstarat též stěžovatelka a věk před pár lety u cestování problém nepředstavoval. Na tyto věcné argumenty stěžovatelka žádná věcná tvrzení nepředkládá. Kromě toho také nijak nezpochybňuje zásadní rozpory ve výpovědích a další okolnosti. S ohledem na věcnou a konkrétní reakci správních soudů se tato tvrzení stěžovatelky jeví jako nevěrohodná. Její argumentace ve srovnání s podrobným odůvodněním napadených rozhodnutí proto postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
10. U tvrzeného opomenutí krajského soudu jednat s manželem stěžovatelky jako osobou zúčastněnou na řízení stěžovatelka nereflektuje tvrzení Nejvyššího správního soudu, že krajský soud k výkonu práv tuto osobu řádně vyzval, avšak bez odezvy. Jde-li konečně o námitku chybného zamítnutí důkazních návrhů, je pro Ústavní soud rozhodné, že zamítnutí důkazních návrhů stěžovatelky též obstojí z důvodu nadbytečnosti. Správní orgány i správní soudy si opatřily dostatek zjištění. Není ostatně ani zřejmé, co konkrétně by mělo provedení těchto důkazů v hodnocení správních soudů zpochybnit. Rovněž zde proto argumentace stěžovatelky náležitou ústavněprávní relevanci postrádá. Napadená rozhodnutí proto lze ve srovnání s námitkami stěžovatelky v ústavní stížnosti respektovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočuje z mezí ústavnosti.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu