Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Novotného, zastoupeného Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem náměstí T. G. Masaryka 46/1, 690 02 Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, č. j. 33 Cdo 2713/2016-116, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2016, č. j. 14 Co 10/2016-86, a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 8. 2015, č. j. 11 C 67/2013-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podané proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, neboť dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Břeclavi, kterým bylo zastaveno řízení o vrácení stěžovatelem složeného blokovacího depozita 50.000,- Kč.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolací soud postupoval zcela formalisticky bez přihlédnutí k reálným společenským vztahům, pokud dovolání stěžovatele odmítl. K tomu stěžovatel uvádí, že jestliže obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Stěžovatel tvrdí, že takovým postupem je porušeno jeho právo na soudní ochranu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012,
sp. zn. I. ÚS 563/11
.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv z následujících důvodů: o věci rozhodovala podjatá soudkyně okresního soudu; bylo mu odepřeno právo být slyšen před soudy; předmětné soudní řízení bylo neoprávněně zastaveno; napadenými rozhodnutími bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele. V textu ústavní stížnosti stěžovatel uvedené námitky podrobněji rozvádí.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel řádně neuplatnil. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014,
sp. zn. I. ÚS 1496/14
, usnesení ze dne 12. 1. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3347/15
, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016,
sp. zn. III. ÚS 610/16
, a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu okresního i krajského soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu