Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Mrkáčka a 2) Milady Mrkáčkové a 3) Obora Pekárkův mlýn, a.s., sídlem Klisinec 9, Hrazany, všech zastoupených JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem, sídlem Synkovská 1327/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 172/2023-86 ze dne 8. srpna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 a 4 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad M. svým rozhodnutím ze dne 8. 6. 2018 nařídil stěžovatelům odstranění nepovolených pevných překážek z veřejně přístupné účelové komunikace, spočívajících v pevných plotových dílech, vysázených stromech do tělesa komunikace a uměle vytvořených příkopech. K odvolání stěžovatelů vedlejší účastník rozhodnutí změnil tak, že stěžovatelé k odstranění nebyli povinni. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobu obec H., kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 zamítl. Krajský soud se tehdy ztotožnil s posouzením vedlejšího účastníka, že se v daném místě nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 shledal důvodnou kasační stížnost obce H. a zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterému věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se ve zrušujícím rozsudku vyjádřil tak, že je potřeba zabývat se znakem nutné komunikační potřeby, jež byla v posuzovaném případě dána ve vztahu k chodcům a cyklistům.
3. Vedlejší účastník svým novým rozhodnutím ze dne 13. 2. 2023 potvrdil rozhodnutí městského úřadu M. ze dne 8. 6. 2018 o nutnosti odstranit nepovolené pevné překážky, neboť shledal naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobu stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud rozsudkem č. j. 51 A 7/2023-65 ze dne 21. 6. 2023.
4. Napadeným rozsudkem byla kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu zamítnuta
5. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšším správním soudem byl v původním rozsudku ze dne 28. 6. 2022 řešen pouze znak komunikační potřeby a že další definiční znaky veřejné komunikace měly být řešeny v navazujícím správním řízení, což se však nestalo. Z toho důvodu namítají i nepřezkoumatelnost jak obou správních rozhodnutí, tak i rozhodnutí obecných soudů pro nedostatek důvodů.
6. Stěžovatelé konstatují, že pokud lze o určité věci vést sporné řízení podle § 141 správního řádu, nemůže o takové věci správní orgán vést řízení o určení právního vztahu, neboť nejsou naplněny podmínky § 141 správního řádu.
7. Stěžovatelé dále namítají, že v případě tvrzené komunikace se nejedná o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly a chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a že se s tímto tvrzením správní orgány nijak nevypořádaly. Tvrdí, že jediné místní šetření ohledně tvrzené účelové komunikace se uskutečnilo dne 4. 11. 2011 a že od této doby došlo ke značné změně poměrů a že tvrzená účelová komunikace již více než 10 let není v terénu patrná. Napadenými rozhodnutími jsou stěžovatelé fakticky nuceni účelovou komunikaci nově vybudovat.
8. Stěžovatelé namítají, že nebyl prokázán ani další z nutných definičních znaků, že cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Dále uvádějí, že oni ani jejich právní předchůdci nikdy nedali souhlas s tím, aby pozemky či jejich části byly užívány jako veřejná účelová komunikace. Podle stěžovatelů existuje plnohodnotná alternativní stezka pro pěší a cyklisty vedená přes pozemky ve vlastnictví obce H.
9. Stěžovatelé dále tvrdí, že rozhodnutí o odstranění pevné překážky musí být směřováno vůči vlastníku této překážky, a nikoliv vlastníku komunikace či pozemku. Upozorňují na skutečnost, že ve správním řízení předložili důkazy, ze kterých plyne, že vlastníkem je na základě smlouvy o dílo zhotovitel oplocení.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Námitky stěžovatelů uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
13. Námitkou nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí se zabýval ve svém rozhodnutí krajský soud, s jehož závěry se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil. Přitom zdůraznil, že z rozhodnutí vedlejšího účastníka vyplývají úvahy a podklady, na základě kterých rozhodoval. Vedlejší účastník vzal v potaz závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, popsal svá zjištění a závěry ohledně naplnění definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace, vlastnictví překážek a alternativní cesty a vysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval za nutné provádět další místní šetření.
Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které nelze přezkoumat pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí popsal přijaté závěry krajského soudu a dospěl k závěru, že z něj jasně vyplývají úvahy, na základě kterých krajský soud rozhodoval, a proto není důvod nahlížet na jeho rozhodnutí jako na nepřezkoumatelné. Takový závěr je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost.
Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. září 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. Napadenému rozhodnutí ani rozhodnutím předchozím však řádné odůvodnění nechybí.
14. Námitkou stěžovatelů, že posuzovaná komunikace není v terénu patrná, a nejedná se proto o stálou cestu, se zabýval jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud. Obecné soudy zejména zdůraznily, že stěžovatelé nemohou profitovat z protiprávního stavu, který sami vyvolali tím, že cesta přestala být v terénu patrná kvůli jejich zásahům (vysázení stromů, vytvoření propadů). Stejně tak oba soudy stěžovatelům vysvětlily, že provedení nového místního šetření by nemohlo nic změnit, neboť komunikace již není v terénu zřetelná. Odkázaly na obsah správního spisu, podle něhož byly cesty ještě v roce 2008 průchozí, avšak v lednu 2010 již zde byly zábrany, k jejichž odstranění i přes příslib nedošlo a veřejnosti byl přístup dlouhodobě znemožněn.
15. Stejně tak se již krajský soud podrobně vyjádřil k námitce neprokázání potřeby cesty ke spojení jednotlivých nemovitostí. Odkázal na správní spis a v něm uložená četná vyjádření vlastníků okolních nemovitostí, žádosti o zpřístupnění cesty a vyjádření místních dobrovolných hasičů. K námitce ohledně absence souhlasu vlastníků s užíváním komunikace krajský soud s odkazem na spis uvedl, že do roku 2010 stěžovatelé nebránili veřejnosti v jejím užívání. Ve vztahu k námitce o existenci plnohodnotné alternativní cesty se krajský soud s odkazem na místní šetření ze dne 4.
10. 2022 vyjádřil tak, že v daném místě alternativní komunikace dříve existovala, nicméně později částečně zanikla a v terénu již není zřetelná. Krajský soud zdůraznil, že obec není povinna udržovat účelovou komunikaci, přestane-li být veřejností z důvodu nepotřebnosti využívána. Ohledně námitky ve vztahu k vlastnictví kari sítí, plotových dílců a kulatin odkázal krajský soud na opakovaná prohlášení stěžovatele 1, že vlastnicí je stěžovatelka 3, a podrobně vysvětlil, z jakých dalších důvodů jsou námitky stěžovatelů v této části nedůvodné.
16. Krajský soud se zabýval i námitkou o charakteru řízení podle § 141 správního řádu a ve svém rozhodnutí vysvětlil, že správní orgány v rámci řízení o odstranění pevné překážky z komunikace podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích nejprve posoudily předběžnou otázku charakteru pozemní komunikace a poté se zabývaly samotnou pevnou překážkou. Krajský soud zdůraznil, že stěžovateli předkládaný výklad charakteru a významu řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu nemá na posouzení důvodnosti žaloby žádný vliv, neboť žádné takové samostatné řízení nebylo vedeno. Takovému výkladu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že s námitkami stěžovatelů se ve svém rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádal jak Nejvyšší správní soud, tak především již krajský soud. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelům přisvědčit, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu porušilo jejich ústavně zaručená práva.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu