Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti BACH Systems s. r. o., sídlem Holická 1097/31n, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2024 č. j. 4 Cmo 66/2024-144 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2024 č. j. 5 Cm 187/2023-129, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Statutárního města Přerov, sídlem Bratrská 709/34, Přerov, a obchodních společností Aricoma Systems a. s., sídlem Hornopolní 3322/34, Ostrava, TESCO SW a. s., sídlem tř. Kosmonautů 1288/1, Olomouc, O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, a EMOS spol. s r. o., sídlem Lipnická 2844, Přerov jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2024 č. j. 5 Cm 187/2023-73 uložil stěžovatelce jako částečným rozsudkem pro uznání zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi 14 379 081 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala odvolání a současně požádala o osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že její současná ekonomická situace jí nedovoluje poplatek zaplatit bez ohrožení její podnikatelské činnosti.
3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznává. Shledal, že stěžovatelkou předložené doklady neosvědčují, že by zaplacení soudního poplatku ve výši 718 954,50 Kč ohrozilo její činnost. V posledních letech dosahovala zisků v milionech Kč, byť se zisk snižoval. Tomu odpovídají zůstatky na bankovních účtech, na kterých se nachází cca 4,5 milionů Kč. Ty stěžovatelka může použít jak na zaplacení soudního poplatku, tak na další chod podnikatelské činnosti; zůstatky na účtech pokryjí cca 4 měsíce provozu.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky napadené usnesení krajského soudu potvrdil napadeným usnesením. Stěžovatelka sice nyní předložila výkaz zisku a ztrát za první pololetí roku 2024 se ztrátou více než milion Kč. Avšak stěžovatelka nadále dosahuje obratu v kladných hodnotách. Je proto patrné, že z dlouhodobého hlediska je schopná opatřit si příjem z podnikání, který násobně převyšuje výši soudního poplatku. Nadto stěžovatelka podle všeho nepozbyla finanční prostředky na bankovních účtech, a tedy lze předpokládat, že nadále disponuje částkou, kterou lze k zaplacení soudního poplatku použít.
5. Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy dopustily excesu při hodnocení podmínek pro osvobození od soudního poplatku. Předesílá, že se zabývá vývojem software; je odkázána na cizí zdroje a v průběhu vývoje vznikají závazky, které je nucena hradit z rezerv z předchozích období. Odměnu dostává až později, po dokončení díla či výrobku. Zaplacení soudního poplatku proto může ohrozit či znemožnit úhradu průběžně vznikajících závazků. Obecné soudy odůvodnily nevyhovění žádosti zejména údaji z minulých období; to odporuje požadavkům judikatury Ústavního soudu, podle které posuzuji-li soudy při rozhodování o osvobození od soudního poplatku vedle aktuálních majetkových poměrů též poměry minulé či hypotetické poměry budoucí, uplatňují tím kritéria neobsažená zákoně a porušují tak ústavně zakotvený zákaz svévole a libovůle [srov. nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12 (N 204/75 SbNU 287) či ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)].
6. Dále stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná v části, v níž se řeší, že je stěžovatelka schopná si opatřit prostředky k zaplacení soudního poplatku. Zdůrazňuje, že za poslední období byla ve ztrátě. Nedává smysl, že by za této situace měla dostatek prostředků na zaplacení cca 720 000 Kč. Nehledě na to, že poukazuje-li vrchní soud na obrat stěžovatelky, není to přiléhavé k výsledkům hospodaření, protože obrat představuje jen příjmovou stránku. Stěžovatelce není známo, z čeho vrchní soud dovozuje její dostatečnou finanční kondici, když si své závazky hradí z rezerv z minulých období. Hodnocení obecných soudů je z týchž důvodů selektivní; obecné soudy se soustředily jen na obrat a minulá období, zatímco ignorovaly aktuální výsledky hospodaření. Proti rezervám na bankovních účtech stojí více než čtyřmilionová položka cizích zdrojů a průměrné měsíční náklady činí přes jeden milion Kč.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Zmíněná doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se promítá i do rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně uvedl, že tato problematika, přestože se výsledek v takové věci může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Konstrukce § 138 odst. 1 občanského soudního řádu je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to prokazatelně jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Takové rozhodnutí tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry.
10. Současně však Ústavní soud v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud v těchto věcech otevřel ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
11. V nynější věci stěžovatelka namítá, že se napadená rozhodnutí ocitají v rozporu se zákazem zohledňovat při rozhodování o osvobození od soudního poplatku okolnosti minulé či hypotetické. Takové pochybení však Ústavní soud v nynější věci neshledal.
Odůvodnění napadených rozhodnutí totiž nevychází z minulých okolností, jak zapovídají stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přestože obecné soudy hodnotily mimo jiné její hospodářské výsledky v předcházejících účetních obdobích. Ústavní soud totiž hodnocení těchto okolností chápe jako zohlednění celkového kontextu současné ekonomické situace stěžovatelky. Sama stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti poukazuje na předcházející roky s tím, že se u ní projevuje sestupná tendence hospodářských výsledků.
Což je samozřejmě argument legitimní, stejně jak jej použily obecné soudy, poukázaly-li na výsledky hospodaření v minulých období a na stabilitu ekonomické činnosti stěžovatelky v delším časovém horizontu. Je rovněž patrné, že výsledky z minulých účetních období pro ně nebyly jediným ukazatelem současných majetkových poměrů, zejména dostatečných rezerv. Zákaz zohlednit hypotetické či minulé okolnosti je třeba odlišit od povinnosti soudu přihlížet ke všem relevantním okolnostem věci.
12. Obdobně Ústavní soud hodnotí poukazy vrchního soudu na obrat stěžovatelky v daném období; bezpochyby nejde o kritérium jako jediné přiléhavé či určující k hospodářským výsledkům, protože nezohledňuje uskutečněné výdaje. Vrchní soud však zdůraznil, že i aktuální hospodářskou situaci stěžovatelky je třeba hodnotit z dlouhodobějšího hlediska. Sama stěžovatelka ostatně připouští, že při její ekonomické činnosti je běžné, že nemá s ohledem na splatnost pohledávek až po dokončení projektu v průběhu kratších období kladný hospodářský výsledek, a proto krátkodobé závazky hradí z dlouhodobějších rezerv a cizích zdrojů, které k dispozici zjevně má. Dospěly-li proto za této situace obecné soudy, že stěžovatelka nedoložila natolik výjimečné okolnosti odůvodňující byť jen částečné osvobození od soudního poplatku, nelze těmto závěrům z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu