Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Adamce, advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 č. j. 38 Co 91/2019-92 a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 4. 2019 č. j. 10 C 37/2017-86, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
1. Dne 15. 8. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva" nebo "Protokol").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 10 C 37/2017, se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně byla stěžovateli jako opatrovníkovi žalovaného P. K. přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3.805 Kč [stěžovatel byl P. K. jako žalovanému usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 6. 2018, č. j. 10 C 37/2017-42, ustanoven opatrovníkem podle § 29 odst. 3 o. s. ř., neboť tento není schopen zúčastnit se ze zdravotních důvodů (Parkinsonova choroba, demence, Alzheimerova choroba) nikoliv jen po přechodnou dobu soudního řízení]. Okresní soud tak rozhodl i přesto, že žalobce K. H. byl v této věci jiným rozhodnutím soudu zavázán zaplatit České republice na náhradě nákladů zmíněného řízení částku ve výši 25.920 Kč. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že právě tato vyšší částka odpovídá odměně a náhradě nákladů advokáta zastupujícího účastníka řízení podle advokátního tarifu. Přitom práva a povinnosti opatrovníka ustanoveného podle § 29 odst. 3 o. s. ř. jsou zásadně shodné s právy a povinnostmi zástupce účastníka ustanoveného soudem podle § 30 odst. 2 o. s. ř. a není proto zřejmé, z jakého důvodu je činěn v občanském soudním řádu v tomto ohledu rozdíl.
3. Krajský soud v Brně následně nyní rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil, když konstatoval, že výpočet okresního soudu odpovídá obsahu spisu a učiněným úkonům. Námitku stěžovatele proti tomu, že žalobci bylo uloženo zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku ve výši 25.920 Kč přitom nelze zohlednit, neboť tato námitka směřuje proti výroku jiného rozhodnutí, které nemůže být předmětem daného řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně upozorňuje na nerovnost v odměňování advokátů jako ustanovených opatrovníků a ustanovených zástupců. Ve věci, z níž vzešla obě ústavní stížností napadená rozhodnutí, se přitom jednalo o případ účastníka, který se ze zdravotních důvodů, a to nikoliv jen na přechodnou dobu, nemohl účastnit řízení. Stěžovatel na základě informací ze soudního spisu kontaktoval dceru zastoupeného, se kterou se za přítomnosti zastupovaného účastníka sešel a zjišťoval další informace nad rámec informací obsažených v soudním spise. Na základě těchto informací zpracoval vyjádření k žalobě. Má za to, že i jeho přičiněním byl zastoupený P. K. ve věci plně úspěšný. Přesto byla stěžovateli jeho odměna krácena způsobem, jak výše uvedeno, a to s odkazem na § 9 odst. 5, § 7 bod 2 a § 12a advokátního tarifu. Stěžovatel postup soudu považuje za nesprávný, a to už jen proto, že jednání se zastoupenou osobou a jednání prostřednictvím dalších osob a zjišťování dalších skutečností nad rámec obsahu spisu netvoří žádný rozdíl oproti práci advokáta ustanoveného podle § 30 odst. 2 o. s. ř. Navíc okresní soud uložil žalobci zaplatit státu takovou výši odměny, kterou sám stěžovateli nevyplatil, a tedy ji ani nevynaložil.
II.
5. Ústavní soud konstatuje, že v nyní pojednávané věci bylo rozhodnuto podle ustanovení § 9 odst. 5, advokátního tarifu, podle něhož platí: "Při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení, ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč."
6. Ústavní soud přitom nálezem ze dne 24. 9. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
zrušil citované ustanovení § 9 odst. 5 advokátnímu tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám,", a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, neboť dovodil, že daná část citovaného ustanovení je rozporná se zásadou rovnosti ve vztahu k právu získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, a to z důvodů, které v nálezu podrobně rozvedl. Zároveň dodal, že důvody neústavností uvedené v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
mohou dopadat i na ostatní části hypotézy ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Shledají-li proto obecné soudy v jiných, jimi vedených řízeních, že důvody neústavnosti dopadají i na jinou část ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, nebudou ji v konkrétním případě aplikovat, neboť jsou vázány jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. II. senát Ústavního soudu má přitom za to, že výše uvedenou diskrepanci vykazuje i část hypotézy § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení", která byla aplikována právě v daném řízení před Okresním soudem v Hodoníně.
7. Proto II. senát Ústavního soudu rozhodl podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o přerušení řízení o ústavní stížnosti a navrhuje zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení", a to pro rozpor se zásadou rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, a to ať již formou závislé činnosti anebo formou podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Zrušení citované části § 9 odst. 5 advokátního tarifu II. senát navrhuje kontextuálně rovněž pro rozpor právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
8. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co plénum Ústavního soudu rozhodne o návrhu senátu Ústavního soudu na zrušení uvedeného ustanovení (resp. jeho napadené části).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel - sám advokát - nemusí být zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že zcela odkázal na odůvodnění rozhodnutí na "č. l. 86 a 92" (jde o rozhodnutí napadená ústavní stížností - poznamenal Ústavní soud).
9. Rovněž krajský soud pouze odkázal na napadená rozhodnutí, když podle jeho názoru nemohla být žádná stěžovatelova základní práva porušena, neboť bylo rozhodnuto zcela v intencích advokátního tarifu. Ústavní stížnost by tak podle krajského soudu měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Vedlejší účastník K. H. se k ústavní stížnosti přes výzvu mu Ústavním soudem zaslanou nevyjádřil, přičemž byl poučen o tom, že pokud tak neučiní, bude mít Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal. Proto Ústavní soud vycházel z toho, že se tohoto postavení v řízení o ústavní stížnosti vzdal.
11. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť tato nepřesahují rámec ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
13. Jak již bylo uvedeno shora v rámci rekapitulace, k návrhu II. senátu Ústavního soudu plénum Ústavního soudu zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení". V plenárním nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 22/19
Ústavní soud dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, kteří se ze zdravotních důvodů nemohou nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i podnikat, vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle § 30 o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu, ale i Evropského soudu pro lidská práva, kterou Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
ze dne 24. 9. 2019 podrobně rozebíral [srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 14/17
ze dne 14. 8. 2018 (N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.) a nález
sp. zn. Pl. ÚS 13/14
ze dne 15. 9. 2015 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)], vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá povinnost vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na libovolných kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ovšem vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků řízení opatrovníkem (srov. přiměřeně bod 38 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
). To v kontextu východisek nálezu
sp. zn. I. ÚS 848/16
ze dne 13. 9. 2016 (N 174/82 SbNU 693) vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebo ji vykonával v menším rozsahu.
14. Z povahy tohoto řízení je přitom zřejmé, že vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu se zásadně musí projevit i v případu, který toto plenární rozhodnutí inicioval (tzv. konkrétní, resp. incidenční kontrola norem). V opačném případě by totiž nastala nelogická situace spočívající v tom, že "vítězství" v plenárním řízení by nevedlo k úspěchu z hlediska ochrany individuální ústavní stížnosti, a podání tohoto návrhu plénu Ústavního soudu by tak zcela postrádalo rozumný smysl.
15. Lze tak uvést, že i v tomto řízení, předcházejícím podání nyní rozhodované ústavní stížnosti, byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. V souladu s nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 22/19
má Ústavní soud rovněž za to, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu) a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v právních řízeních práva těch, již nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.
16. Na základě uvedeného II. senát Ústavního soudu konstatuje, že určily-li obecné soudy odměnu stěžovatele jako advokáta vykonávajícího opatrovníka i s odkazem na § 9 odst. 5 advokátního tarifu, porušily tím zásadu rovnosti k základnímu právu stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací i podnikat. Přitom platí, že ač ústavní stížnost a návrh na zrušení právního předpisu představují relativně oddělené návrhy, o nichž Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout - vyšel-li návrh na zrušení právního předpisu (jeho části) z řízení o ústavní stížnosti [kdy je lhostejno, zda je navrhovatelem senát Ústavního soudu podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu nebo sám stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu] - jejich obsahovou propojenost, byť automaticky neplatí, že zrušení právního předpisu musí vést současně ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, což je dáno i tím, že v řízení o kontrole norem Ústavní soud věc posuzuje i z jiných hledisek, než je tomu v samotném řízení o ústavní stížnosti.
17. Právě uvedené se v posuzované věci projevilo tak, že důvodem pro zrušení ústavní stížností napadených usnesení byl jejich rozpor se zásadou rovnosti ve spojení s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny (jak bylo uvedeno).
18. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V následném řízení jsou obecné soudy, vázány tímto nálezem, povinny rozhodnout o odměně opatrovníka znovu, přičemž již nemohou aplikovat část ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, kterou plénum Ústavního soudu zrušilo jako protiústavní.