Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Rallycross klub AČR, sídlem Jižní svah 1188, Sedlčany, zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Císařem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2025 č. j. 25 Co 57/2025-178, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AUTODROM PROMOTION s. r. o., sídlem Lindnerova 998/6, Praha 8 - Libeň, a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení nákladového výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2024 č. j. 16 C 85/2024-102 zamítl žalobu, kterou se první vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala uložení stěžovateli jako žalovanému povinnosti uhradit jí částku 88 330 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále uložil první vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 23 199 Kč (výrok II.) a druhé vedlejší účastnici jako vedlejší účastnici na straně žalovaného uhradit náklady řízení ve výši 1 080 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do částky 15 330 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici částku 73 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dále uložil stěžovateli a druhé vedlejší účastnici povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v rozsahu 65 % ve výši 28 345,80 Kč a rovněž uložil stěžovateli a druhé vedlejší účastnici povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 65 % ve výši 19 149,10 Kč (výrok III.).
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na vadný procesní postup krajského soudu a dovozuje, že nesprávný je i nákladový výrok rozsudku krajského soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud umožnil první vedlejší účastnici změnit žalobu a převzal nekriticky všechna její nová tvrzení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení však nezohlednil, že byla-li by tvrzení první vedlejší účastnice prezentovaná až v odvolacím řízení pravdivá, znamenalo by to, že první vedlejší účastnice svůj nárok v mimosoudní fázi i po celé řízení v prvním stupni uplatňovala na základě tvrzení neodpovídajících skutečnosti, k nimž stěžovatel (resp. jeho odpovědnostní pojistitel) zaujal legitimní stanovisko souladné s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se ušlého zisku. Z mimosoudní komunikace založené ve spise je zjevné, že odpovědnostní pojistitel stěžovatele byl ochoten se nárokem první vedlejší účastnice zabývat, a kdyby mu prokázala tvrzení uplatněná až v odvolacím řízení (a dosud neprokázala), uspokojil by nárok mimosoudně. Proto měl krajský soud dospět závěru, že toto řízení zavinila svým postupem výlučně první vedlejší účastnice a neměl jí tak přiznat náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 o. s. ř. Krajský soud však o nákladech řízení rozhodl mechanicky podle poměru úspěchu ve věci.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ačkoli se stěžovatel formálně v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí pouze proti nákladovému výroku III. rozsudku krajského soudu, proti kterému není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
9. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel podal dne 9. 9. 2025 proti rozsudku krajského soudu v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem dovolání. Nicméně s ohledem na zachování lhůty podal současně i tuto ústavní stížnost směřující proti nákladovému výroku III. rozsudku krajského soudu.
10. Stěžovatel tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku krajského soudu je v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem přípustné dovolání, které podal, a o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu, a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je v takovém případě předčasná a tedy nepřípustná.
11. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatele směřující pouze proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou jsou samostatně napadeny pouze výroky o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal také výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ).
12. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i za situace, že bude brojit výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ].
13. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že podaná ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2025
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj