Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Petrou Štemberkovou, advokátkou, sídlem Zápy 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 32 Co 62/2025-1080, a výrokům III, VI, VII a IX rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 11. 2024, č. j. 30 P 429/2023-1013, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) B. B. (jedná se o pseudonym) a 2) nezletilé C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ ("okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že osobní a telefonický styk nezletilé s otcem se neupravuje (výrok I). Dále stanovil, že otec je oprávněn kontaktovat nezletilou e-mailem jednou v každém kalendářním měsíci s tím, že stěžovatelka je povinna zajistit, aby se nezletilá s e-mailem otce seznámila, dále je povinna potvrdit přijetí e-mailu vždy v měsíci, ve kterém byl doručen (výrok II), a zasílat vždy k první středě v měsíci otci informace psané ve větách o nezletilé C. týkající se jejího zdravotního stavu, prospívání a chování ve škole, trávení volného času a volnočasových aktivit a každé tři měsíce je povinna přiložit k informaci o nezletilé též její barevnou fotografii, na které bude nezletilá zřetelně rozpoznatelná (výrok III). Okresní soud dále rozhodl o běžném i dlužném výživném ve vztahu k otci (výroky IV a V), stanovil soudní dohled nad výchovou nezletilé (výrok VI) a uložil povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí podávat soudu čtvrtletně zprávu o výkonu dohledu (výrok VII). Okresní soud tímto změnil předchozí rozsudky Okresního soudu v Nymburce (výrok VIII) a zamítl návrh stěžovatelky na výkon rozhodnutí (výrok IX).
2. K odvolání stěžovatelky směřujícímu proti výrokům III a výrokům VI-IX prvostupňového rozsudku ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výrocích VI, VIII a IX (výrok I.2). Ve vztahu k výroku VII krajský soud odvoláním napadené rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že orgánu sociálně-právní ochrany dětí se ukládá povinnost předkládat soudu prvního stupně zprávu o výkonu dohledu vždy k 15. lednu a k 15. červenci každého kalendářního roku, tj. pololetně (výrok I.1.2). Krajský soud dále změnil výrok III rozhodnutí okresního soudu týkající se informační povinnosti stěžovatelky vůči otci. Dospěl k závěru, že tuto otázku je potřeba posoudit šířeji, s odkazem na použitelná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"), týkající se rodičovských práv a povinností, a proto upřesnil charakter informací, které je stěžovatelka povinna sdělovat otci, a jejich četnost v návaznosti na jejich význam ve vztahu k běžnému či každodennímu životu, jejich osobnímu charakteru a v úvahu přicházejícím zvláštním událostem, k nimž má otec právo se vyjádřit anebo se o nich včas dozvědět (výrok I.1.1).
3. Stěžovatelka s rozhodnutími soudů nesouhlasí, ve shora uvedeném rozsahu je napadá ústavní stížností, jíž se domáhá jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
4. Stěžovatelka považuje stanovenou informační povinnost za nepřiměřenou a rozpornou se zájmem dítěte, zakládající neustálý zásah do soukromí stěžovatelky i nezletilé. Vymezuje se vůči nařízenému dohledu nad nezletilou a zamítnutí návrhu na výkon předběžného opatření, jímž byla otci stanovena povinnosti zdržení se osobního styku s nezletilou. Namítá, že soudy nerespektovaly přání nezletilé, která opakovaně odmítla kontakt s otcem, a to s ohledem na jeho předchozí násilné chování. Má za to, že se soudy nevypořádaly s důkazy o domácím násilí vůči stěžovatelce a jeho dopadu na nezletilou.
5. Stěžovatelka žádá o anonymizaci údajů a navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech velmi rezervovaně. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany
dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. Tato zdrženlivost nadto plyne i z toho, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak popíralo právo účastníka řízení na řádný proces. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelka předkládá obdobné námitky, se kterými se však soudy uspokojivě vypořádaly již v průběhu předchozího řízení. Lze jen zopakovat, že okresní soud vysvětlil, že nepřistoupil k nařízení výkonu předběžného opatření, neboť by to považoval vzhledem k ojedinělému porušení stanovené povinnosti za nepřípustně sankční (srov. rozsudek okresního soudu, bod 56). Krajský soud nadto ve vztahu k této námitce zohlednil, že předběžné opatření, jehož výkonu se stěžovatelka domáhala, již ze zákona zaniklo (srov. rozsudek krajského soudu, bod 33). Soudy též odůvodnily, proč nařídily zvláštní výchovné opatření v podobě soudního dohledu podle § 925 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Jak vysvětlil okresní soud, toto opatření bylo přijato mj. s cílem zajištění odborné pomoci v náročné životní situaci s tím, že orgán sociálně-právní ochrany dětí stěžovatelku povede k využití efektivních psychologických služeb (srov. rozsudek okresního soudu, bod 54).
10. V otázce stanovené informační povinnosti, již stěžovatelka považuje za nepřiměřenou, Ústavní soud zohlednil zejména skutečnost, že otec nebyl omezen ve výkonu rodičovské odpovědnosti, resp. že má plnou rodičovskou odpovědnost ve smyslu § 855 občanského zákoníku, a tudíž má právo na veškeré informace o nezletilé. Krajský soud informační povinnost stěžovatelky vůči otci v konečném důsledku pouze konkretizoval s ohledem na rámec zákonné právní úpravy, přičemž upřesnil její rozsah a četnost tak, aby bylo v době, kdy nastanou/by mohly nastat jednotlivé v úvahu přicházející životní události dosaženo významu a cíle této informační povinnosti (srov. rozsudek krajského soudu, bod 28). Ústavní soud má rovněž za to, že soudy adekvátně zohlednily přání nezletilé (nestýkat se s otcem), což ostatně odráží výrok I rozsudku okresního soudu o úpravě styku otce s nezletilou (srov. výše).
11. Ústavní soud vyjadřuje pochopení, že stěžovatelka s dílčími závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí, na druhé straně však konstatuje, že soudy nepostupovaly neústavně a nevytvořily tak prostor pro jeho případný kasační zásah.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu