Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Kováře, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem Brněnská 104/27, Miroslav, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2017, č. j. 37 Co 34/2017-192, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. května 2017, č. j. 37 Co 34/2017-192, ve věci výkonu rozhodnutí vyklizením a prodejem movité věci změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla oprávněnému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit povinným částku ve výši 8 537,50 Kč, tak, že tuto částku stanovil ve výši 13 178,90 Kč (výrok I.); dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v situaci, kdy bylo vymoženo plnění ve výši 30 000 Kč, a náklady výkonu představovaly částku 16 821,10 Kč, představuje přeplatek povinných vůči oprávněnému podle § 271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), právě částku ve výši 13 178,90 Kč, kterou je oprávněný povinen vrátit.
5. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud rovněž přihlíží mimo jiné k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Ve výše uvedené souvislosti lze tak odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor.
6. V dané věci musí Ústavní soud především zdůraznit, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje téměř žádnou, natož pak relevantní ústavněprávní argumentaci, neboť stěžovatel v podstatě pouze nesouhlasí s tím, že o částku uhrazenou povinnými po provedené dražbě neměl být zvýšen jejich přeplatek, nýbrž měla být započtena na jiný dluh povinných. V tomto směru jde pouze o polemiku se závěry odvolacího soudu, která však nemá potřebný ústavněprávní přesah. Navíc částka, která tvoří rozdíl mezi povinností k vrácení přeplatku uloženou stěžovateli soudem prvního stupně a odvolacím soudem činí 4 641 Kč, což, jak bylo uvedeno výše, představuje z materiálního pohledu částku bagatelní a už jen z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu