Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Pivovar Broumov, s. r. o., sídlem třída Osvobození 55, Broumov, zastoupené JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2025, č. j. 4 Afs 100/2023-39, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2023, č. j. 31 Af 31/2018-186, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 6. 2018, č. j. 26367/18/5200-11432-709409, a dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 7. 8. 2017, č. j. 1535253/17/2702-50524-607573 a č. j. 1535333/17/2702-50524-607573, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj ("správce daně") doměřil stěžovatelce napadenými dodatečnými platebními výměry daň z příjmů právnických osob. Za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 daň doměřil vyšší o 668 990 Kč, stanovil ji podle pomůcek na základě zprávy o daňové kontrole, stěžovatelce současně stanovil penále ve výši 133 798 Kč. Za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 doměřil daň vyšší o 183 350 Kč. Rovněž ji stanovil podle pomůcek na základě zprávy o daňové kontrole a vyměřil stěžovatelce penále ve výši 36 670 Kč.
2. Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ("správní rozhodnutí") změnilo oba dodatečné platební výměry, snížilo výše doměřených daní a současně snížilo i výše penále.
3. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o správní žalobě stěžovatelky tak, že správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. To se bránilo kasační stížností, na základě které Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud o správní žalobě rozhodoval nově a zamítl ji nyní napadeným rozsudkem.
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Upozornil, že námitky stěžovatelky žádným způsobem nesměřují proti rozsudku krajského soudu, ale výhradně proti postupu a závěrům daňových orgánů, přičemž námitky k ne/zákonnosti zahájení a vedení daňové kontroly a k tvrzené prekluzi daně byly již dříve krajským soudem vypořádány. Nejvyšší soud uvedl, že správce daně vedl řízení korektně a stěžovatelka nebyla nikterak krácena na právu předkládat či navrhovat důkazy či vyjádřit se ke zjištěním, která správce daně učinil. Z obsahu správního spisu vyplývá, že délka jednání se odvíjela také od množství dotazů a připomínek stěžovatelky k výsledkům kontrolních zjištění. Správce daně postupoval správně, když daň určil náhradním způsobem podle pomůcek, neboť stěžovatelka neumožnila stanovení daně dokazováním. Nejvyšší správní soud uzavřel, že není pochyb, že správce daně pochybil při výpočtu doměřené daně, nic ale nenasvědčuje, že by jeho jednání bylo ryze účelové.
5. Stejně jako v řízení před správními soudy a správními orgány stěžovatelka argumentuje nezákonným zahájením, vedením a ukončením daňové kontroly a účelovými úkony správce daně. Ten jí v průběhu daňové kontroly odmítl sdělit její skutečný důvod (anonymní podnět). Zprávu o daňové kontrole začal projednávat jen krátce před vypršením lhůty pro vyměření daně, a ústní jednání se proto konala mimo rámec úředních hodin. Daň vyměřil vědomě nesprávně, odmítl opravit i zřejmé početní chyby a uvést důvody, proč chybu neopraví.
6. Správce tudíž daň doměřil jen proto, aby lhůta k vyměření daně nepropadla. Šlo pouze o formální úkon, který podle stěžovatelky vliv na běh této lhůty mít nemůže. Proto je daň po prekluzi, k čemuž měly přihlédnout jak správní orgány, tak správní soudy.
7. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a pro zásah do jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný. Polemikou s právními závěry v rozhodnutích správních soudů se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ústavní soud však v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Je zjevné, že podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem aplikace výlučně podústavního práva, a to primárně správními orgány. Až druhotně se vztahuje k právním závěrům správních soudů, které postup daňových orgánů aprobovaly. Předložené námitky stěžovatelky, které již krajský a následně Nejvyšší správní soud dostatečným způsobem vypořádaly, však Ústavní soud považuje jen za další pokus stěžovatelky prosadit především vlastní pohled na věc.
11. Nejvyšší správní soud konstatoval, že daňový orgán postupoval při zahájení, průběhu i ukončení daňové kontroly v souladu se zákonem a že úkony správce daně nebyly pouze formální. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu odpovídají zákonné úpravě a Ústavní soud k nim nemá žádných ústavněprávních výhrad.
12. Stěžovatelka k tomu odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 4 Afs 54/2015-21, nelze za úkon způsobující prodloužení lhůty pro stanovení daně považovat takovou výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení, kterou správce daně vydal formálně na samém konci dosavadní prekluzívní lhůty za výhradním či hlavním účelem spočívajícím v zachování lhůty pro doměření daně. Výzva, o kterou v odkazované věci šlo, přitom neobsahovala řádné odůvodnění, dle kterého by bylo možné dovodit její opodstatněnost. Z rozsudku ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 Afs 239/2017-29, pak stěžovatelka cituje pasáž týkající se také povahy úkonů, kterými dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně. Zdůrazňuje, že nemohou být úkonem toliko formálním a vydaným čistě (nebo převážně) za účelem prodloužení lhůty. Odkazovaná rozhodnutí však na nyní posuzovanou věc nedopadají.
13. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí o doměření daně, které správce daně vydal, ač věděl, že je výše daně nesprávná, jsou právě formálními a účelovými úkony, které sloužily pouze k odvrácení prekluze daně. Takový názor však Ústavní soud nesdílí. I účelovost jednání správce je nutné posoudit v kontextu dalších skutečností a formálnost úkonu nelze hodnotit izolovaně. Ostatně stěžovatelka sama vznesla námitky proti nepřiměřeně dlouhé době projednávání zprávy o daňové kontrole a uvedla, že zpráva byla výsledkem tříleté práce mnoha úředníků a čítala stovky stran.
To samo o sobě vylučuje, že by správce daně začal být aktivní až na poslední chvíli a před uplynutím prekluzivní lhůty vydal pouze formální a nepodložené rozhodnutí za účelem jejího prodloužení. Z napadených rozhodnutí dále vyplývá, že stěžovatelce byly prodlužovány lhůty k vyjádření ke kontrolním zjištěním (o 50 dnů) a byly jí dány na výběr různé termíny projednání zprávy. I tyto okolnosti přispěly k oddálení vydání dodatečných platebních výměrů (blíže k datu blížící se prekluze), aniž by je ale bylo možné klást k tíži správce daně.
14. Ústavní soud shrnuje, že s výkladem příslušných ustanovení podústavního práva provedeným správními soudy souhlasí. Stěžovatelce byla v zákonem stanovené lhůtě doměřena daň, pochybení správce daně týkající se její výše a výše penále byla v odvolacím řízení napravena. Rozhodnutí daňového orgánu bylo přitom výsledkem řízení, které probíhalo obvyklým způsobem v odpovídajícím časovém úseku. Ústavní soud souhlasí, že z okolnosti, že stěžovatelka nebyla pravdivě informována o existenci anonymního podání, nelze dovodit nezákonnost zahájení daňové kontroly ani navazujících dodatečných platebních výměrů. Současně je zjevné, že ono anonymní podání nebylo v této věci důvodem zahájení daňové kontroly. Jistě k ní přispělo, avšak podkladem pro ni byly poznatky daňového orgánu získané na základě analýzy údajů týkajících se stěžovatelky.
15. Ústavní soud uzavírá, že k závěrům Nejvyššího správního soudu, krajského soudu ani daňových orgánů nemá žádných ústavněprávních výhrad, a, jak již bylo řečeno, při jejich rozhodování současně neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i krajského soudu považuje Ústavní soud za racionální, přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí. Správní soudy se s námitkami stěžovatelky náležitě a přesvědčivě vypořádaly, proto na ně v dalším Ústavní soud plně odkazuje.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu