Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky BOMBAYERE s.r.o., sídlem Karlova 183/14, Praha 1, zastoupené JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2025, č. j. 5 As 108/2025-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 3 A 75/2024-55, a rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 1. 8. 2024, č. j. MPO 40653/2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá ústavností řízení a rozhodnutím o udělení pokuty za spáchání přestupku ve výši 28 000 Kč.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Magistrát hl. města Prahy rozhodnutím ze dne 28. 2. 2024, č. j. MHMP 3226870/2024, shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 8a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání ("zákon o regulaci reklamy"). Přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že šířila reklamu na veřejně přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného podle stavebního zákona na území památkové rezervace v hlavním městě Praze, čímž porušila povinnosti stanovené v § 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy a § 1 odst. 1 nařízení č. 26/2005 Sb. hl. m. Prahy. Za tento přestupek jí byla uložena pokuta ve shora uvedené výši. O odvolání stěžovatelky rozhodlo Ministerstvo průmyslu a obchodu tak, že jej zamítlo a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo.
3. Stěžovatelka se bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl. Stejně rozhodl Nejvyšší správní soud i o její kasační stížnosti. V klíčové otázce týkající se způsobilosti rikši být reklamou se soudy ztotožnily s názorem správních orgánů, že rikši - bez zřetele k tomu, zda jsou osazeny reklamním poutačem - jsou ve smyslu nařízení č. 26/2005 Sb. hl. m. Prahy komunikačním médiem, které nese reklamní sdělení. Soudy dovodily, že "samotná rikša umístěná před příslušnou provozovnou upozorňuje potencionální zákazníky právě na tu konkrétní provozovnu, v níž jsou prováděny thajské masáže."
4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení těchto rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka namítá, že byla potrestána za neexistující přestupek. Zdůrazňuje, že zaparkování rikši před provozovnou není samo o sobě postižitelné. Poukazuje na tvrzený nesoulad v závěrech městského soudu, z nichž má dle jejího názoru vyplývat, že k posuzovanému jednání došlo v provozovně stěžovatelky, a tedy nikoliv na místě veřejně přístupném. Má za to, že je řízení zatíženo ústavněprávním deficitem opomenutého důkazu. Zmiňuje, že navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem i výslechem svých zaměstnanců a jednatele, čemuž ovšem soudy nevyhověly.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném (resp. správním) soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní posuzované věci nedošlo. Stěžovatelka se totiž ve svojí podstatě domáhá pouze přehodnocení závěrů obecných soudů a správních orgánů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty jako v žalobě a kasační stížnosti, se kterými se správní soudy náležitě vypořádaly.
9. Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby jako pátý v pořadí opakoval, co je již obsaženo v napadených rozhodnutích. Postačí uvést, že stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání shora uvedeného přestupku, neboť bylo prokázáno, že její zaměstnanci opakovaně umístily do prostoru před provozovnu na veřejně přístupné místo rikši. Správní orgány i soudy zhodnotily, že rikši umístěné před provozovnami stěžovatelky jsou komunikačním médiem, které nese reklamní sdělení, a tedy na ně dopadá právní úprava obsažená (primárně) v zákoně o regulaci reklamy. Tento závěr, tj. umístění rikš na veřejně přístupné místo mimo provozovnu, zřetelně vyplývá i z rozhodnutí městského soudu (srov. bod 38), byť městský soud při hodnocení přičitatelnosti jednání stěžovatelce a hodnocení místní, časové a věcné souvislosti s její činností zmiňuje, že k přestupku došlo v prostorech stěžovatelky (tamtéž, bod 57). Tato dílčí nepřesnost ovšem nezakládá vadu, která by měla ústavněprávní relevanci. Stěžovatelčina věc nevykazuje ani deficit obvykle označovaný jako opomenutý důkaz, který znamená, že soudy neprovedou důkaz navržený účastníkem řízení a současně ani řádně neodůvodní, proč tak neučinily. V nyní posuzovaném případě totiž soudy vysvětlily, z jakých důvodů bylo provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů nadbytečné (srov. rozsudek městského soudu, bod 63).
10. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti představila pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy i správní orgány. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) revidovat.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu