Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Severy, zastoupeného Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem Trojická 1904/14, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2022 č. j. 20 Co 142/2022-254, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Návrhem na zahájení řízení ze dne 30. září 2022, jehož vady byly na výzvu Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 22. února 2023, brojil stěžovatel proti shora uvedenému soudnímu rozhodnutí s tím, že jím mělo být porušeno jemu ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a domáhal se jeho zrušení postupem dle ust. § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "soud prvního stupně") výrokem I. usnesení ze dne 22. ledna 2022 č. j. 19 Nc 5050/2004-217 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") zastavil exekuci vedenou proti stěžovateli, jakožto povinnému, obchodní společností ARTA REAL, k. s., IČ: 261 74 545, v postavení oprávněné (dále jen "vedlejší účastnice"). Ve výroku II. tohoto usnesení soud prvního stupně uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 52 453,50 Kč a ve výroku III. uložil vedlejší účastnici zaplatit soudní exekutorce JUDr. Zuzaně Sobíškové, na náhradě nákladů exekuce částku 58 124, 35 Kč. Výrok I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekučního řízení nebyl napaden žádným z účastníků a nabyl právní moci. Proti oběma nákladovým výrokům usnesení soudu prvního stupně si však vedlejší účastnice podala odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") prvním výrokem napadeného usnesení rozhodl o změně nákladového výroku II. usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli se náhrada nákladů exekučního řízení nepřiznává. Druhým výrokem napadeného usnesení odvolací soud výrok III. usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ačkoli ústavní stížnost dle jejího petitu formálně směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení odvolacího soudu, když stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení jako celku, týká se stěžovatelova argumentace právě jen výše uvedeného prvního výroku, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně změněno k jeho tíži.
4. Podstata věci spočívá v situaci, kdy usnesením soudu prvního stupně byla zastavena proti stěžovateli od roku 2004 vedená směnečná exekuce z důvodu nepřípustnosti dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vedlejší účastnice totiž neprokázala převod (přechod) exekuovaného nároku kvalifikovaným způsobem, když vedle původně doložené cesní smlouvy, jíž měl být exekuovaný nárok postoupen, nakonec nebyla schopna předložit také jí svědčící prvopis směnky, na jejímž základě byl proti stěžovateli vydán daný exekuční titul (směnečný platební rozkaz), a to v roce 1996 ještě ve prospěch tehdejšího oprávněného, kterým byla Investiční a poštovní banka a.s. Soud prvního stupně dospěl při zastavení exekuce u otázky nákladů řízení (velmi stručně) k závěru, že zastavení exekuce zavinila vedlejší účastnice, a proto má nahradit náklady exekučního řízení stěžovateli (viz bod 14 usnesení soudu prvního stupně). Odvolací soud v reakci na odvolací argumentaci vedlejší účastnice dospěl v otázce nákladů exekučního řízení při využití moderačního práva dle § 150 o. s. ř. k odlišnému (a podstatně propracovanějšímu) závěru založenému na úvaze, že vedlejší účastnici svědčí mimořádné okolnosti, pro něž jí uložit povinnost nahradit stěžovateli náklady exekučního řízení spravedlivě nelze. V době podání exekučního návrhu totiž z judikatury v situaci, kdy šlo o postoupení pohledávky z vykonatelného směnečného platebního rozkazu, povinnost předložit exekučnímu soudu řádně indosovanou směnku ještě obecně neplynula (k tomu viz zejm. body 19 a 20 napadeného usnesení). K takovému judikatornímu závěru dospěl Nejvyšší soud v dubnu 2011, přičemž exekuční soud vedlejší účastnici k předložení originálu směnky vyzval až po stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce v prosinci 2018 (k tomu viz zejm. body 21 a 24 napadeného usnesení). Přestože vedlejší účastnice originál směnky po patnácti letech nedohledala (a v soudním řízení o jejím umoření neuspěla), bylo by dle názoru odvolacího soudu také s ohledem na další okolnosti případu, kdy vykonatelný exekuční titul nebyl nikdy zrušen a povinný ani netvrdil, že by jím uloženou povinnost splnil, uložení povinnosti nahradit náklady exekučního řízení pro vedlejší účastnici nepřiměřenou tvrdostí.
5. Stěžovatel proti danému závěru odvolacího soudu brojí argumentací navázanou na ochranu principů spravedlivého procesu, nicméně samotné ústavněprávní argumentace obsahuje stížnost pomálu. Věcně stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastníce je profesionálem v oboru obchodu a vymáhání pohledávek a jako taková si měla být požadavků na prokázání aktivní legitimace v exekučním řízení jistě vědoma. Její počínání by dle názoru stěžovatele bylo možno hodnotit až jako zneužití práva, neboť musela od počátku vědět, že exekuce nebyla nařízena oprávněně. V rozporu s požadavky spravedlnosti to má být naopak stěžovatel, vůči kterému je napadené usnesení disproporčně příkré, jelikož je pouze soukromou osobou, které nelze dané procesní okolnosti připisovat k tíži.
6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadená ústavní stížností, a po odstranění vad splňuje také v ostatních hlediscích formální požadavky na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu kladené. Jak již bylo uvedeno výše, z formulace petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí proti oběma výrokům napadeného usnesení. S ohledem na kasační povahu druhého výroku napadeného usnesení (týkajícího se nákladů exekučního řízení na straně soudní exekutorky), je v tomto rozsahu ústavní stížnost v daném stádiu nepřípustná přinejmenším z důvodu předčasnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; nehledě na fakt, že se tento výrok stěžovatele přímo ani netýkal, tj. nezasahoval a nemohl zasáhnout do jeho práv). Ústavní stížnost je proto přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení, neboť zde již zákon stěžovateli žádné další prostředky k ochraně jeho práv neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém je přípustná, je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozím řízení nedošlo k zásahu do jeho základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Rozhodovací činnost Ústavního soudu ani neslouží ke sjednocování judikatury obecných soudů - tento závěr Ústavní soud konstatuje opakovaně.
9. Ústavní stížnost je pouhou polemikou s výkladem a aplikací podústavního práva bez zvláštní ústavní dimenze. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je téměř výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy spíše podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení potom platí tím spíše pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu (v této věci již exekučního řízení), však zcela přísluší soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto mohou posoudit, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [k tomu viz např. nález ze dne 24. května 2000 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), dostupný také na http://nalus.usoud.cz].
10. V souzené věci se nadto odvolací soud s výkladem a aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. vypořádal ústavně konformně, když posuzoval vícero konkrétních (povahou převážně procesních) okolností týkajících se průběhu proti stěžovateli dlouhodobě vedeného exekučního řízení a skutečné (tj. nejen formální) odpovědnosti za jeho zastavení. V tomto ohledu výklad odvolacího soudu nepůsobí jakkoli excesivně a je v poměrech věci dostatečně odůvodněn. Došlo-li na základě návrhu vedlejší účastnice původně k pravomocnému nařízení exekuce, a až v průběhu exekučního řízení k definitivnímu judikatornímu vyřešení náležitostí exekučního návrhu na vymožení vykonatelného směnečného platebního rozkazu (což byl hlavní závěr odvolacího soudu, který stěžovatel v ústavní stížnosti ani výslovně nerozporuje), není užití daného zákonného ustanovení rezultující v první výrok napadeného usnesení evidentně neobhajitelné či nelogické.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, v němž byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ve zbytku ji odmítl jako nepřípustný návrh postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu