Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., bytem Blanická 1008/28, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. července 2024 č. j. 2 KZN 157/2024-13, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že podáním ze dne 30. 9. 2024 učinil stěžovatel u Okresního státního zastupitelství Praha-západ (dále jen "okresní státní zastupitelství") oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin zpronevěry podle § 206 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měla dopustit podezřelá S. T. (dále jen "podezřelá"). Uvedl, že on a podezřelá jsou manželé v rozvodovém řízení a že jsou současně společníky a jednateli poškozené obchodní společnosti X (dále jen "poškozená"), na jejíž úkor se měla podezřelá obohatit zpronevěrou finančních prostředků.
3. Policejní orgán Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - JIH, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), vyrozuměním ze dne 2. 4. 2024 č. j. KRPS-295300-22/TČ-2023-011481-POD (dále jen "vyrozumění ze dne 2. 4. 2024") stěžovateli sdělil, že věc byla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložena.
4. Proti vyrozumění policejního orgánu podal stěžovatel stížnost s tím, že toto vyrozumění nebylo odůvodněno. Státní zástupce okresního státního zastupitelství po přezkoumání věci vyrozuměním ze dne 16. 5. 2024 č. j. 1 ZN 769/2023-23 stěžovateli sdělil, že povinnost informovat ho (coby oznamovatele), jak bylo s jeho podáním naloženo, byla ze strany policejního orgánu řádně splněna, přičemž stěžovateli vysvětlil, že je toliko oznamovatelem trestné činnosti, nemá procesní postavení poškozeného, proto se na něj práva spojená s postavením poškozeného nevztahují. Navíc dodal, že policejní orgán ve věci provedl prověřování v dostatečném rozsahu, shromáždil obsáhlé listinné podklady, tyto vyhodnotil, vyslechl veškeré zainteresované osoby, přičemž po zhodnocení všech zjištěných skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu dospěl k závěru, že v dané věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak, proto následně rozhodl usnesením podle § 159a odst. 1 trestního řádu, které řádně odůvodnil.
5. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu přezkoumal věc státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") a napadeným rozhodnutím stěžovatele vyrozuměl, že v postupu policejního orgánu ani státního zástupce okresního státního zastupitelství neshledal žádné pochybení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně nesouhlasí s odložením trestní věci s tím, že podle jeho mínění je navíc nepřípustné, aby o odložení věci byl vyrozuměn toliko přípisem bez jakéhokoliv odůvodnění. Má za to, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17 ). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14 ]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Státní zástupce krajského státního zastupitelství po přezkoumání věci dospěl, ve shodě s názorem státního zástupce okresního státního zastupitelství, k závěru, že policejní orgán provedl prověřování v rozsahu potřebném pro možné posouzení věci a po shromáždění důkazů správně rozhodl usnesením ze dne 2. 4. 2024 o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Dodal, že toto usnesení bylo náležitě odůvodněno, obsahuje všechny relevantní důkazy, které byly ve věci provedeny a sloužily jako podklad pro rozhodnutí, a bylo řádně doručeno poškozené obchodní společnosti.
S ohledem na okolnost, že stěžovatel vystupoval ve věci jako fyzická osoba, nikoli jako jednatel poškozené právnické osoby (jako fyzická osoba udělil též plnou moc svému právnímu zástupci JUDr. Jiřímu Pokornému, Ph.D.), postupoval policejní orgán správně, pokud stěžovatele, coby oznamovatele, toliko vyrozuměl o odložení věci stručným přípisem, kterým stěžovateli sdělil výsledek řízení bez bližšího odůvodnění.
Řádně odůvodněným závěrům státního zástupce krajského státního zastupitelství nemá Ústavní soud co vytknout. Je zřejmé, že stěžovateli (coby oznamovateli) nemělo být doručeno usnesení o odložení věci, proto není ani osobou oprávněnou podat proti danému usnesení o odložení věci stížnost. Právo na účinné vyšetřování svědčí poškozenému a nikoli jen oznamovateli, navíc jde o vyšetřování majetkové trestné činnosti, přičemž u práva na ochranu majetku se uplatňuje jen u vad a pochybení extrémní povahy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14.
10. 2008 ve věci Blumberga proti Lotyšsku č. 70930/01; dále viz rozsudky ze dne 12. 12. 2013 ve věci Zagrebačka banka d.d. proti Chorvatsku č. 39544/05, ze dne 25. 2. 2020 ve věci Abukauskai proti Litvě, č. 72065/17, a ze dne 19. 1. 2023 ve věci Korotyuk proti Ukrajině č. 74663/17; srov. dále i nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 ). Pochybení takové povahy v přezkoumávané věci ve vztahu ke stěžovateli nic nesvědčí.
11. Stručné vyrozumění ze dne 2. 4. 2024 o odložení věci podle § 158 odst. 2 věta druhá trestního řádu bylo obsahově dostačující. Napadené vyrozumění má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a není projevem svévole. Státní zástupce krajského státního zastupitelství dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jeho procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení základních práv stěžovatele.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu