Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany A. a Jiřího A. (jedná se o pseudonymy), právně zastoupených JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem, sídlem Pavlovická 366/7, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 6. 2022 č. j. 9 Nc 50002/2020-345, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 7. 2023 č. j. 36 Co 229/2022-450 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2023 č. j. 36 Co 229/2022-459, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že dne 4. 3. 2020 tehdy ještě nezletilá dcera Jitka (jedná se o pseudonym) opustila rodiče a své dva mladší sourozence a odešla ke svým prarodičům Mileně a Václavovi A. (jedná se o pseudonymy). Z domova současně za pomoci prarodičů, a v nepřítomnosti svých rodičů, odnesla všechny své věci, včetně dalších, které za vlastní považovala. Tentýž den podala na Policii České republiky trestní oznámení, v němž obvinila rodiče z psychického týrání, (trestní oznámení policie po dvou měsících odložila, protože se nepodařilo zjistit a prokázat, že ze strany rodičů vůči nezletilé byl trestný čin týrání svěřené osoby spáchán). Nezletilá ke svému opuštění rodičů využila výrazně rozdílných názorů panujících mezi rodiči a prarodiči na život a výchovu dětí.
3. Byli to prarodiče, kteří se obrátili na Okresní soud v Liberci s návrhem na úpravu styku se všemi vnoučaty, a poté návrhem na svěření nezletilé do jejich péče a na vydání předběžného opatření poté, co k nim utekla z domova. Okresní soud v Liberci návrhu vyhověl. Podle stěžovatelů se babička k nezletilé chovala úžasně, ale později, kdy i ona zjistila jako nezbytnost zvýšit kontrolu nad chováním vnučky, se nezletilá vnučka přestěhovala ke své tetě (sestře matky), kde zůstala do své zletilosti. V den dovršení 18 let opustila i tetu a šla bydlet do sdíleného podnájmu se spolužáky.
4. Okresní soud v Liberci ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, necelý půl rok před dovršením zletilosti Jitky. Za podstatné ve věci podané ústavní stížnosti považují stěžovatelé výroky II. a III., kterými soud svěřil nezletilou do péče tety a stanovil podmínky péče. Výroky IV. a V. soud určil povinnost matce a otci platit výživné k rukám tety. Výroky VI. a VII. uložil matce a otci zaplatit dlužné výživné od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2022 k rukám tety.
5. K odvolání rodičů odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 7. 2023 v podstatě potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího, pouze provedl změny u výroků určujících povinnost rodičů platit výživné směrem k vyšší částce již k rukám zletilé Jitky. V té souvislosti změnil i výši dluhu na výživném, kterou jsou rodiče povinní doplatit také k rukám zletilé Jitky. Usnesením ze dne 8. 8. 2023 č. j. 36 Co 229/2022-459 pak odvolací soud opravil výrok VII. svého rozsudku o výši dluhu otce na výživném za období 1. 9. 2020 do 31. 7. 2023.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že oba soudy, jak nalézací, tak odvolací, v projednávané věci nesprávně aplikovaly kategorie, jakými jsou rodina, rodičovská odpovědnost a práva, ale i povinnosti dítěte. Stěžovatelé nepřipouštějí, že by ve své rodičovské odpovědnosti selhali. Od narození Jitky, stejně jako mladšího Tomáše a mladší Evy (jedná se o pseudonymy) věnovali dětem všestrannou péči, a v rámci této péče dbali o jejich zdraví, o jejich tělesný, citový, mravní a rozumový vývoj, o jejich vzdělání, s cílem, aby se rodina stala pevným bodem v jejich životě. V době, kdy se Jitka začala nevhodně chovat, situaci nepodcenili. Řešení nalézali v pozornější kontrole, vysvětlování, a v přiměřené míře důsledně vyžadovanou poslušností, vědomi si pro ně možných trestních následků, pokud by v rodičovské odpovědnosti selhali. Proto se vždy snažili, aby jejich děti nestrádaly, aby vyrůstaly se svými rodiči společně, v rámci zodpovědné péče v porozumění, vzájemné pozornosti a s láskou. Akceptovali právo nezletilé Jitky na soukromí, na svobodu myšlení, právo na ochranu cti, pověsti a svobodu náboženství, avšak vždy toliko v rozsahu přiměřeném jejímu věku. Na straně druhé rodiče po nezletilé Jitce důsledně vyžadovali dětské povinnosti, tzn. ctít a respektovat rodiče, respektovat jejich rodičovskou autoritu, a pomáhat rodičům v rozsahu svých schopností. V ukončeném řízení nelze dohledat, jak obě soudní instance tuto nesplněnou povinnost dcery posoudily. Naopak rozhodnutím ve věci zapříčinily vytržení Jitky z rodinné integrity, z jejich vlivu v postavení rodičů, a v podstatě legalizovaly neposlušnost Jitky jako právně odůvodnitelnou. Takové rozhodnutí stěžovatelé hodnotí nepřiměřené situaci vzniklé v rodině pro velmi nevhodné chování nezletilé dcery.
7. Stěžovatelé považují za nesrozumitelnou uloženou povinnost k výživnému, které bylo vyměřeno zpětně od 1. 9. 2020 do 31. 7. 2023. Předně poukazují, že nezletilá nemusela opouštět domov. Byla by tak zaopatřena jako doposud, když nedostatek v zaopatření nebyl okolností, pro kterou z domova od rodičů utekla k babičce a dědovi A., a kdy se po několika měsících vymkla i konceptům výchovy babičky, a to v podstatě ze stejných důvodů, pro které opustila své rodiče (opatrnější, zvýšená kontrola) a přijala možnost bydlet u mnohem liberálnější sestry stěžovatelky. V rámci rodiny tak prarodiče a později teta na sebe převzali odpovědnost za zaopatření nezletilé dcery stěžovatelů. Nikdy v minulosti prarodiče, ani sestra stěžovatelky, nežádali o jakýkoliv finanční příspěvek. V řízení, které proběhlo, nebylo zjištěno, že by v uvedeném období nezletilá u prarodičů, nebo u tety trpěla jakýmkoliv nedostatkem. Náklady na její výživu tak nesla jiná část rodiny stěžovatelů, a to z vlastních finančních prostředků, a pokud by situaci vnímala jako újmu, rozuměli by stěžovatelé tomu, že je nezbytné se s prarodiči, s tetou nebo s oběma vyrovnat. Ale takový požadavek vznesen ani uplatněn nebyl. Stěžovatelé uvádí, že ústavní stížností nebrojí proti povinnosti platit k rukám dnes již zletilé dcery vyměřené výživné, ale toliko proti dlužnému výživnému.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
10. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit jeho postup jako protiústavní.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelů absentuje ústavněprávní argumentace, přičemž pouhým odkazem na některé z článků Listiny nelze tento deficit zhojit. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé rozporují vyměřené dlužné výživné, které zřejmě považují za nepřiměřeně vysoké. K tomu však Ústavní soud odkazuje na rezervovaný postoj k poměřování přiměřenosti výše výživného, které samo o sobě nelze za ústavněprávní otázku považovat.
12. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v jejich závěrech Ústavní soud neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny. Skutečnost, že stěžovatelé učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítají akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu