Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Patrika Berga, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2023 č. j. 23 Cdo 1579/2023-111, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a právnické osoby České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 4. 2022 č. j. 36 C 43/2022-52 uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 51 048 Kč s příslušným úrokem z prodlení a nahradil jí náklady řízení v částce 23 096 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2022 č. j. 21 Co 229/2022-72 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 211 Kč; uvedený rozsudek obsahuje poučení o možnosti podání dovolání.
3. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Svůj postup zdůvodnil tak, že se vedlejší účastnice domáhala zaplacení neuhrazeného povinného příspěvku za nepojištěné vozidlo ve výši 49 848 Kč a nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva ve výši 1 200 Kč podle § 4 odst. 1 a 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, přičemž posledně uvedená částka představuje příslušenství pohledávky [§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], ke kterému se z hlediska naplnění limitu stanoveného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží.
4. Stěžovatel označuje postup Nejvyššího soudu "přepjatě restriktivní", přičemž má za to, že tomuto soudu nic nebránilo rozhodnout v meritu věci, a že pokud tak neučinil, porušil jeho základní právo na přístup k soudu. Upozorňuje, že soudy nižších stupňů vůči němu nepostupovaly v souladu s jeho právem na spravedlivý proces, když "sporně" vyhověly vedlejší účastnici, která byla ve sporu vždy silnější stranou a využívala své ekonomické síly. Soud prvního stupně měl také porušit princip rovnosti účastníků řízení a předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
5. Jde-li o napadené usnesení, stěžovatel argumentuje tím, že částka 1 200 Kč je "jakousi sankcí, nikoliv příslušenstvím, v předsoudním jednání" (příslušenství má v tomto případě představovat zákonný úrok z prodlení). Z tohoto důvodu je názoru, že jde o součást "základního žalovaného nároku", a proto celkový nárok převyšuje zákonný limit ve výši 50 000 Kč. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že soudy nižších stupňů považovaly nárok za jeden celek a takto ho uváděly ve svých rozsudcích, když řízení nazývaly "o zaplacení částky 51 048 Kč s příslušenstvím".
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení k dispozici neměl.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že vadně (přepjatě restriktivně) interpretoval podústavní právo [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 4 odst. 1 a odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a § 513 občanského zákoníku], a v důsledku toho porušil jeho základní právo na přístup k soudu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu proces interpretace a aplikace podústavního práva je stižen "kvalifikovanou vadu" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Podle stěžovatele zřejmě mělo jít o první případ, kdy Nejvyšší soud mohl (a měl) interpretovat uvedená ustanovení jinak, v souladu s ústavně zaručeným základním právem na přístup k (dovolacímu) soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za předpokladu, že by Nejvyšší soud postupoval v rozporu s tzv. příkazem ústavně konformního výkladu, tedy že by zde existovaly dvě v zásadě rovnocenné výkladové varianty a Nejvyšší soud by se přiklonil k té, která povede k závěru o nepřípustnosti dovolání, a nikoliv k té, která otevře prostor k případnému poskytnutí soudní ochrany (zde v rámci dovolacího řízení). Tato situace však v posuzované věci nenastala, neboť stěžovatel žádnou rovnocennou variantu nepředestřel, a tato není Ústavnímu soudu známa ani jinak.
10. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zjevně neupravuje sankci, ale stanovuje právo na (paušální) náhradu nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek [§ 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění vyhlášky č. 417/2017 Sb.], přičemž za příslušenství pohledávky podle § 513 občanského zákoníku nutno považovat jak náklady spojené s uplatněním pohledávky u soudu, tak náklady vynaložené mimosoudně [viz i Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol.: Občanský zákoník.
Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023]. Příslušenstvím podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se rozumí i příslušenství ve smyslu § 513 občanského zákoníku [viz i Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022]; není jím tedy toliko zákonný úrok z prodlení, jak se stěžovatel domnívá.
11. Skutečnost, že soudy nižších stupňů dané řízení označily jako řízení "o zaplacení částky 51 048 Kč s příslušenstvím", není z hlediska právní kvalifikace uplatněného nároku v částce 1 200 Kč (jako příslušenství k pohledávce na zaplacení povinného příspěvku ve výši 49 848 Kč) relevantní, stejně tak je pro rozhodování o přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez významu, jakých pochybení se soudy nižších stupňů měly dopustit.
12. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu