Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1) Ing. M. Ch. a 2) Mgr. M. Ch., právně zastoupených Mgr. Mariánem Štastným, advokátem, se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky č. j. 77 Ex 1853/06-94 ze dne 20. 12. 2008 a č. j. 77 Ex 1853/06-138 ze dne 10. 8. 2009 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 293/2009-127 ze dne 29. 4. 2009 a 40 Co 977/2009-238 ze dne 28. 1. 2010, za účasti JUDr. Martina Růžičky, soudního exekutora, se sídlem Exekutorského úřadu Zlín, 2. května 2384, 760 01 Zlín, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STRODEN MANAGEMENT LIMITED, se sídlem Parou 1A, P.C. 6035, Larnaca, Kyperská republika, (Reg. No.) IČ: 117862, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatelé tvrdili, že soudní exekutor vydal neodůvodněné usnesení o ceně postižené nemovitosti, vydal jej předčasně, dále neoprávněně spojil exekuční řízení, jež bylo vedeno prodejem zástavy, s řízením, které bylo vedeno pro peněžité plnění, jeho rozhodnutí byla podepsána cizí osobou, odvolací soud se nezabýval odvoláním do usnesení o ceně jako celkem a ač k tomu byl ex officio povinen, nezabýval se jeho nepřezkoumatelností (dané zejména strohostí odůvodnění) a nicotností (zapříčiněné nejednoznačným podpisem soudního exekutora).
Znalec měl vypracovat takový znalecký posudek, který nevypovídal o obvyklé ceně nemovitosti, ačkoli měl za úkol určit právě tuto cenu; nevzal při tom zřetel na nájemní a další práva k bytům nacházejícím se v exekucí postižené nemovitosti. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Dne 25. 3. 2010 ústavní stížnost doplnili a rozšířili. Dne 7. 4. 2010 dalším podáním navrhli, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti.
Obsahem stížnosti jsou dále názory na to, zda se soudní exekutor dopustil trestných činů, zda Ministerstvo spravedlnosti v rámci vyřizování stížností a podnětů ke kárnému řízení vůči soudnímu exekutorovi jednalo správně či zda v proběhnuvších řízeních byly učiněny újmy i dalším subjektům. Stěžovatelé tvrdili, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl.
11 odst. 1 Listiny za současného porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
4. Lze konstatovat, že v odvolání stěžovatelů proti usnesení soudního exekutora, resp. v rozhodnutí odvolacího soudu o něm, se objevují tytéž výtky, které tvoří argumentační sukus projednávané ústavní stížnosti.
6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly; Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.
8. Nelze přistoupit na předestřenou argumentaci, že jen samotné nedodržení časové souslednosti jednotlivých kroků, při nichž nebyla dotčena práva povinných (stěžovatelů), jsou s to přivodit porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Obdobně je nutno nazírat na námitky stran ustáleného písemného projevu soudního exekutora, kterým byla vyhotovaná rozhodnutí podepsána; ostatně to platí i o podpisu stěžovatele. Nelze však přehlédnout, že důvody, pro které by měl zdejší soud ústavní stížnosti vyhovět, zazněly již v řízení před obecnými soudy, které je náležitě zhodnotily a vypořádaly se s nimi. S výsledkem tohoto posouzení se Ústavní soud ztotožňuje.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.
10. Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že nejsou splněny podmínky, za kterých by bylo možné soudy provedené řízení a jeho výsledek označit za "překračující hranice ústavnosti."
12. S ústavní stížností byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Protože byla ústavní stížnost prima facie shledána zjevně neopodstatněnou, neměl Ústavní soud ani prostor, aby návrhu stěžovatelů - bez toho, aniž by předjímal rozhodnutí ve věci samé - vyhověl.
13. Obdobně byl Ústavní soud nucen posoudit akcesorický návrh na zrušení jiného právního předpisu; ten je posuzován ve vztahu k ústavní stížnosti a sdílí její osud. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení jednotlivého ustanovení jiného právního předpisu jen proto, že jeho aplikace měla být v neprospěch stěžovatelů, aniž by však zasáhla do jejich ústavně zaručených práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu