Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Jana Svatoně a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. G., zastoupené Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 A 48/2024-15 ze dne 31. 7. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
4. Ústavní soud nejprve konstatuje, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je také přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala jiné prostředky ochrany, jak požaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94
ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavní soud přistupuje zvlášť zdrženlivě. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2174/20
ze dne 5. 10. 2021, bod 20). Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3281/22
ze dne 8. 3. 2023, bod 15).
7. Stěžovatelčina argumentace je vedena převážně v rovině podústavního práva. Dovolává se jednak toho, že ministr zdravotnictví (nakonec) rozhodnutí vydal po uplynutí 60denní lhůty, jednak polemizuje s tím, od kdy se měla tato lhůta počítat ? k tomu v podstatě míří její námitka, že městský soud nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 76/2002. Aniž by musel Ústavní soud podrobněji přezkoumávat správnost úvahy městského soudu o počátku běhu lhůty pro rozhodnutí o rozkladu, je zřejmé, že svými argumenty stěžovatelka nemůže ústavně relevantním způsobem zpochybnit úvahy městského soudu vycházející z § 60 odst. 3 a 7 soudního řádu správního a z úpravy žaloby proti nečinnosti.
8. Jak plyne z § 79 odst. 1 soudního řádu správního, zákon předpokládá úspěšné uplatnění nečinnostní žaloby až tehdy, když už marně uplyne lhůta pro vydání rozhodnutí a kdy k nápravě nevede využití jiných prostředků ochrany proti nečinnosti. To bylo východiskem úvah městského soudu. Vycházel sice z toho, že lhůta pro vydání rozhodnutí počíná běžet až s postoupením spisu, nikoli se samotným podáním rozkladu (body 10 a 11 napadeného usnesení), což stěžovatelka rozporuje. Ovšem ani změna v určení počátku běhu lhůty, jíž se stěžovatelka domáhá, by nemohla zvrátit závěr, že v den, kdy stěžovatelka podala podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti (tzn. dne 12.
6. 2024), ještě lhůta pro vydání rozhodnutí zjevně nemohla uplynout. I kdyby tedy lhůta běžela už od podání rozkladu dne 7. 5. 2024, stále obstojí závěr městského soudu, že stěžovatelka před podáním žaloby účinně nevyužila jiných prostředků ochrany proti nečinnosti, jelikož podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti podala předtím, než k nečinnosti došlo (přitom samotný závěr, že se uplatnila zákonná lhůta 60 dnů pro vydání rozhodnutí podle § 5 odst. 3 zákona č. 297/2021 Sb., stěžovatelka ústavní stížností nerozporuje).
To, že nakonec bylo o rozkladu rozhodnuto později než po 60 dnech od podání rozkladu, na tento závěr nemá dopad.
9. Stěžovatelčina námitka opomenutí dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, která se měla odrazit v nesprávnosti dílčího závěru městského soudu, tedy neodhaluje žádnou ústavně relevantní vadu právních závěrů městského soudu. Uvedené pochybení městského soudu totiž, jak je výše řečeno, nic nemění na faktu, že stěžovatelčina žaloba proti nečinnosti byla podána předčasně. K tomu Ústavní soud dospěl i s přihlédnutím ke svému předchozímu závěru, že nevyčerpání jiného prostředku ochrany proti nečinnosti před podáním nečinnostní žaloby může být důvodem hodným zvláštního zřetele při rozhodování o náhradě nákladů řízení při následném zpětvzetí žaloby (srov. bod 56 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3523/20
ze dne 24. 8. 2021).
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu nese každý účastník řízení své náklady sám, pouze v odůvodněných případech podle výsledku řízení může Ústavní soud náhradu nákladů uložit. K tomu Ústavní soud přistupuje pouze ve výjimečných případech. Vzhledem k výsledku řízení takové výjimečné okolnosti neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu