Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALLIGARD s.r.o., sídlem Libavské Údolí 44, zastoupené Mgr. Lucií Truhlářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 2056/3A, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 9. 2021 č. j. 13 C 204/2019-162, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2022 č. j. 25 Co 147/2021-215, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023 č. j. 33 Cdo 2296/2022-242, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a SANCHO PANZA, s.r.o., sídlem v Aleji 264/2, Karlovy Vary - Jenišov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení spatřuje v nesprávném posouzení příčinné souvislosti. Z toho důvodu se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23 ).
Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který stěžovatelčino dovolání v části, v níž brojila proti závěru odvolacího soudu, že jí škoda nevznikla, odmítl pro vady. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že dle dovolacího soudu stěžovatelka řádně nevymezila dovolací důvod. Ústavní soud v tomto závěru neshledal žádné ústavněprávně relevantní pochybení. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že dovolací důvod vymezila. Z toho důvodu je ústavní stížnost proti této části usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud již ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 učinil závěr, že pokud stěžovatel nepodal bezvadné dovolání, nevyužil tento mimořádný opravný prostředek efektivně, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To se týká nynějšího případu, kdy bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nevymezení dovolacího důvodu.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatelka sice formálně uvádí, že v napadených rozhodnutích spatřuje zásah do ústavně garantovaných práv, argumentuje však výhradně v rovině podústavního práva. Stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, nesouhlasí s posouzením příčinné souvislosti a požaduje prosazení vlastních závěrů. Fakticky se tak domáhá instančního přezkumu, k němuž však Ústavní soud není oprávněn. Jak již bylo vysvětleno, Ústavnímu soudu nepřísluší napadená rozhodnutí posuzovat z hlediska jejich věcné správnosti, nýbrž pouze z hlediska jejich ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že napadená rozhodnutí jsou včetně závěru o přerušení příčinné souvislosti srozumitelným a logickým způsobem odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného ústavněprávně relevantního excesu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu