Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vlasáka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2022 č. j. 30 Cdo 2755/2021-321 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2020 č. j. 28 Co 396/2016-248, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva, zaručená v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se po žalované České republice, za kterou v řízení jednalo Ministerstvo spravedlnosti, domáhal zaplacení částky 2 294 582 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Olomouci, který nesprávně vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti na rozsudku pro uznání.
Na jeho základě byla proti žalobci nařízena a vedena exekuce, která skončila vymožením přiznané pohledávky, nákladů řízení a nákladů exekuce. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 14 C 121/2015-112 žalobu zamítl a Městský soud v Praze po odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 7. 2022 č. j. 30 Cdo 2755/2021-321 pak odmítl také jeho dovolání v dané věci.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soudy dospěly k závěru, že pro všechny nároky stěžovatele je nezbytně autoritativní konstatování nezákonnosti exekuce, zatímco dle právního názoru stěžovatele není toto konstatování nezákonnosti (či brojení proti exekuci) okolností, jejíž absence vylučuje odpovědnost státu za náhradu škody. Stěžovatel tvrdí, že škoda, která mu vznikla z titulu ušlého zisku z podnikání (zaplacení penále odběrateli za nedodání materiálu, odebrání a zaplacení zboží, které se pro stěžovatele stalo nevyužitelné) nastala již samotným nařízením exekuce, a právními důsledky z existence exekuce vyplývajícími (zákaz či omezení stěžovatele nakládat se svým majetkem), a i pokud by se stěžovatel následně úspěšně dovolal nezákonnosti exekuce (úspěšným návrhem na její zastavení), nic by to nezměnilo na faktu, že tyto škody vznikly již samotným nařízením exekuce.
Stěžovatel v rámci svého dovolání vytýkal pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, že při svém rozhodování pominul podstatu jeho stěžejní argumentace, kterou pak následně nesprávně právně posoudil, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Přestože byly uvedené výhrady stěžovatele ve formě dovolacích důvodů v podaném dovolání prezentovány, a přestože dokonce i dovolací soud částečně (z obecného hlediska) některým právním názorům stěžovatele přitakal, v rámci svého odmítavého usnesení však akceptoval ty stejné chyby při právním posouzení, které stěžovatel vytýkal již soudu odvolacímu.
3. Ústavní soud si k posouzení celého případu vyžádal příslušný spisový materiál a po seznámení se s ním shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
4. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Jak k podstatě věci uvedl Nejvyšší soud, odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud uvedl, že nesprávným vyznačením doložky právní moci nedošlo ke škodě spočívající v nákladech exekuce, ušlém zisku, penále a zaplacení ceny za odebraný materiál, který je žalobci k nepotřebě, jestliže jako povinný nevyužil v exekučním řízení všech opravných prostředků k odvrácení škody, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepodal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, návrh na odklad exekuce, ani návrh na zastavení exekuce.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající ve vymáhaných nákladech exekučního řízení, jež bylo zahájeno na základě rozhodnutí, na němž byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, pak odvolací soud podle Nejvyššího soudu též správně uzavřel, že nelze zjišťovat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci, nýbrž mezi tvrzenou škodou a příkazem k úhradě nákladů exekuce, jenž musí splňovat podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
V těchto závěrech nelze spatřovat nic neústavního.
5. Ústavní stížnost stěžovatele proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu