Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. V., právně zastoupeného JUDr. Lukášem Bohuslavem, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Tdo 384/2021-1685, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020 sp. zn. 8 To 150/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. 14 T 1/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 14 T 1/2019 byl stěžovatel uznán vinným pomocí ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 3 roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo rovněž uloženo, aby se během zkušební doby podle svých sil a možností podílel na úhradě způsobené škody, a to společně s již pravomocně odsouzeným O. B. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen též peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 70 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, soud stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud uložil stěžovateli povinnost společně a nerozdílně s již odsouzeným O. B. nahradit škodu poškozeným obchodním společnostem ve výši 9 780 450 Kč a 1 934 900 Kč, a obě poškozené soud odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání stěžovatel a obě poškozené obchodní společnosti. Městský soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2020 sp. zn. 8 To 150/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu stěžovatele uznal vinným pomocí ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za jednání popsané ve výroku rozsudku odvolací soud odsoudil stěžovatele podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 2 roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku soud stěžovateli uložil povinnost, aby se během zkušební doby podle svých sil a možností společně s O. B. podílel na úhradě způsobené škody. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu soud rovněž uložil peněžitý trest v počtu 70 denních sazeb ve výši 1000 Kč, celkem tedy 70 000 Kč, a pro případ nevykonání tohoto trestu soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. V adhezním řízení Městský soud v Praze učinil zcela shodný výrok jako Obvodní soud pro Prahu 3 a odvolání obou poškozených zamítl jak nedůvodná podle § 256 tr. řádu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že porušení práva na spravedlivý proces shledává zejména v tom, že nemohl za podmínek čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyslýchat svědky, jejichž výpověď byla užita jako usvědčující důkaz.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 , všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
10. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami stěžovatele. Nalézací soud v dané věci podle jeho přesvědčení realizoval dokazování způsobem zcela odpovídajícím požadavkům § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, na něž jednotlivé důkazy řádně vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud dále konstatoval, ve shodě se soudem odvolacím, že neshledal žádnou vadu v procesním postupu soudu prvního stupně, který z jasně vyložených objektivních důvodů nemohl provést osobní výslech O. B. a I. K. v hlavním líčení. Přes snahu předsedkyně senátu oba jmenované vyslechnout v procesním postavení svědků v trestní věci stěžovatele se ukázalo, že u obou z nich by tento důkazní prostředek nemohl být opatřen a proveden v blízkém čase, pokud vůbec u těžce nemocného I. K. Další prodlužování soudního řízení navíc bez reálného odhadu jeho trvání by bylo v rozporu se zásadou rychlosti řízení (§ 2 odst. 4 tr.
řádu) a dotklo by se i práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listin). Soudy obou stupňů tak podle soudu dovolacího správně vyhodnotily určitý střet mezi povinností projednat věc bez zbytečných průtahů a respektovat přitom jedno ze základních práv obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě na jedné straně a současně provádět důkazy v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. řádu). Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž dovolatelé spojovali nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze. S ohledem na skutečnost, že rozsudkem Městského soudu v Praze byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 v celém rozsahu a bylo nově rozhodnuto jak o vině, tak o trestu, ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí je nutno shledat jako nepřípustnou a takto ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu