Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Martina Smolka a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ingrid Langhansové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2025, č. j. 20 Cdo 1351/2025-73, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2024, č. j. 13 Co 443/2024-48, a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. 2. 2024, č. j. 19 EXE 105/2020-39, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Bohemia Faktoring, a.s., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-jih ("okresní soud") zamítl napadeným usnesením návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce pohledávky stěžovatelky vůči třetí osobě (společnosti Profi Credit Czech, a. s.), z titulu náhrady nákladů řízení. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že předmětná pohledávka splňuje náležitosti uvedené v § 312 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ("o. s. ř."), a zároveň nejde o pohledávku nepodléhající výkonu rozhodnutí podle § 317 a násl. o. s. ř. Neshledaly proto žádný zákonný důvod, pro který by předmětnou pohledávku nebylo možné v exekuci postihnout. Krajský soud doplnil, že ve smyslu § 312 o. s. ř. může mít jiná peněžitá pohledávka svůj základ v hmotněprávních vztazích soukromého práva, veřejného práva, jakož i ve vztazích založených procesním právem, například nárok na náhradu nákladů řízení, nároky na svědečné, znalečné a jiné.
2. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť se krajský soud svými právními závěry neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem výkladu práva obecnými soudy, který je podle jejího názoru v rozporu s ústavním pořádkem. Obecné soudy setrvávají na závěru, že § 317 o. s. ř. je úplným výčtem nepostižitelných pohledávek, do kterého nejsou zahrnuty náklady na poskytnutou právní pomoc. Stěžovatelka je osobou zatíženou dluhy, které částečně vyřešila, neboť se jí dostalo profesionální právní pomoci. Právní zástupci jsou však motivováni předpokladem přísudku a přísudek přiznaný vítězné straně sporu je tak nástrojem ochrany práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc. Je-li ale možné přiznaný nárok na náhradu nákladů řízení postihnut exekucí, nemohou být poskytovatelé právní pomoci nijak motivováni zastupovat osoby v obdobném postavení, v jakém je stěžovatelka. Tím bude ohroženo jejich právo na dostupnou právní pomoc. Stěžovatelka přitom odmítá alternativní způsoby zajištění dostupné právní pomoci (bezplatné právní zastoupení, určení advokáta k poskytnutí právní pomoci) a uvádí praktické problémy, které se pojí s jejich využitím.
4. Stěžovatelka se odvolává na dřívější judikaturu Ústavního soudu, který již prolomil formální vnímání taxativních důvodů pro zastavení exekuce a nastolil povinnost obecných soudů za určitých okolností, zejména koliduje-li s jinou silnější hodnotou, exekuci zastavit. I v případě stěžovatelky by byla exekucí ohrožena jiná hodnota chráněná ústavním pořádkem, a v tom ona spatřuje důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Obecné soudy přitom neuvedly důvod, proč toto ustanovení použít nelze.
5. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Ústavní soud předesílá, že ve věci jde o bagatelní částku 6 020 Kč. To samo o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které ji v ústavní rovině významnou činí, zejména jejím přesahem z kvantitativního nebo kvalitativního hlediska (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Ústavní soud však v nyní posuzované věci žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah, neshledal.
9. Jak sama stěžovatelka uvádí, Ústavní soud v minulosti rozhodoval v obdobné věci (usnesení ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. III. ÚS 1149/24 ), ve které vyslovil právní závěry, o jejichž překonání nyní stěžovatelka (dle svých slov) usiluje. Ústavní soud však ani nyní neshledal důvod k jinému hodnocení předložené právní otázky a k odchýlení se od své předchozí rozhodovací praxe, na kterou pro stručnost odkazuje. Jak v citovaném usnesení Ústavní soud upozornil, pod § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze podřadit zejména specifické případy s přihlédnutím k individuálním skutkovým okolnostem, nikoliv zobecnitelné kategorie situací, jako v případě obecného vyloučení částky přiznané na náhradě nákladů řízení z exekuce.
10. Ústavní soud uzavírá, že po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že v posuzované věci nemá proti postupu ani právním závěrům Nejvyššího, krajského ani okresního soudu ústavněprávních výhrad. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu