Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2012, č. j. 25 C 105/2011-34, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 19 Co 348/2012-55, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Cdo 118/2014-82, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily přiměřenost délky předmětného řízení a existenci jím tvrzené újmy, kdy má za to, že obecné soudy správně nezohlednily veškeré okolnosti jeho případu. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je navíc natolik stručné, že vykazuje znaky libovůle.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Třeba uvést, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatele podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 764/12
,
III. ÚS 78/12
,
III. ÚS 3350/12
,
II. ÚS 3154/12
,
II. ÚS 2888/12
,
I. ÚS 901/12
,
II. ÚS 3679/13
,
I. ÚS 699/14
,
II. ÚS 1623/14
). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.
Nutno opět zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Přisvědčit stěžovateli nelze ani pokud jde o jím tvrzenou přílišnou stručnost usnesení Nejvyššího soudu, kdy důvody pro odmítnutí podaného dovolání z něj jsou dostatečně zřejmé, nehledě k tomu, že požadavky na jeho rozsah nutno hodnotit ve světle toho, že se jedná již o mimořádný opravný prostředek, jehož zakotvení v právním řádu není z pohledu ústavněprávního vyžadováno.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu