Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Vojtou, advokátem se sídlem Petrská 1133/6, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 9 To 37/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 409/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 13. 8. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Jejím obsahem však byl pouhý výčet některých základních práv, které měly být porušeny napadenými rozhodnutími s tím, že stěžovatel požádal o lhůtu 30 dnů k odůvodnění ústavní stížnosti.
2. Této žádosti Ústavní soud vyhověl a stěžovatele vyzval k odstranění vad ústavní stížnosti tak, aby toto podání odpovídalo ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž jej upozornil, že v této podobě je ústavní stížnost věcně neprojednatelná, jelikož neobsahuje žádnou argumentaci. Současně byl stěžovatel vyzván k předložení napadených rozhodnutí s výslovným poučením, že neodstraní-li vady ve lhůtě 15 dnů, bude jeho návrh odmítnut.
3. K této výzvě stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal dne 17. 9. 2018 doplnění ústavní stížnosti, jehož podstatou však byl pouze odkaz na odůvodnění dovolání, podaného v této věci k Nejvyššímu soudu, které do textu doplnění ústavní stížnosti začlenil. Učinil tak natolik doslovně, že v petitu předmětného doplnění požaduje výhradně zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a nikoliv usnesení Nejvyššího soudu.
4. Proto Ústavní soud stěžovatele opětovně vyzval k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v absenci stejnopisů napadených rozhodnutí s poučením, že nebude-li tato vada odstraněna do 10 dnů od doručení tohoto přípisu, bude návrh odmítnut. Tuto výzvu obdržel právní zástupce stěžovatele dne 27. 9. 2018, nicméně na ni nijak nezareagoval.
5. Stěžovatel tak ani k opakované výzvě neodstranil vadu, na kterou byl Ústavním soudem výslovně upozorněn, a spočívající v tom, že ve smyslu ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu nepřiložil kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Důvod, proč zákon výslovně stanoví i tento požadavek, přitom spočívá v tom, že - na rozdíl od některých řízení před obecnými soudy - právní úprava nezaručuje právo na "automatický" meritorní přezkum napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Z připojeného rozhodnutí o posledním opravném prostředku tak Ústavní soud teprve zpravidla zjistí, zda vůbec byly splněny procesní podmínky tohoto řízení (přípustnost a včasnost ústavní stížnosti), a také z něj plyne vymezení účastníků a vedlejších účastníků, s nimiž dále Ústavní soud komunikuje.
Dále, ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zakotvuje možnost odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Za situace, kdy však tato napadená rozhodnutí Ústavní soud k dispozici vůbec nemá, bez dalšího nelze provádět tento prvotní přezkum opodstatněnosti návrhu a potřebné kopie rozhodnutí by si musel vyžadovat namísto stěžovatele (kterého však tato zákonná povinnost výslovně stíhá!), Ústavní soud samotný.
6. Ústavní soud dále konstatuje, že smysl a účel obligatorního advokátního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti spočívá (zejména) ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. 290/2015 Sb.). Od advokáta, který převezme zastupování v tomto řízení, se proto očekává, že Ústavnímu soudu předestře relevantní ústavněprávní argumentaci. Nic takového se však v nyní projednávané věci nestalo, neboť zmocněný advokát Ústavnímu soudu jen předestřel obsah dovolání, což je však zcela odlišný procesní prostředek nežli ústavní stížnost.
7. Ústavní soud proto konstatuje, že věcně projednatelná ústavní stížnost se nemůže omezovat na rekapitulaci předcházejícího řízení, resp. na tvrzené porušení podústavního práva, nýbrž musí být založena na přesvědčivé argumentaci porušením konkrétních ústavních norem. Ústavní stížnost totiž nelze zaměňovat s odvoláním, dovoláním či jiným procesním prostředkem, určeným k ochraně před obecnými soudy. Jednoduše řečeno: z obsahu ústavní stížnosti musí být zřejmé, že je určena pro meritorní posouzení Ústavním soudem, a nikoliv, že se v podstatě jedná jen o více či méně upravené či jen modifikované podání (zde: dovolání), uplatněné již v jiném řízení, tzn. v řízení před obecným soudem.
V nyní projednávaném případě proto nepostačuje poukázat toliko na výčet některých údajně porušených základních práv stěžovatele bez jakéhokoliv vysvětlení, v čem konkrétně byla napadená rozhodnutí protiústavní, a za odůvodněnou ústavní stížnost určitě nelze považovat převzatý obsah dovolání, které má v právním řádu zcela odlišnou funkci. Nemluvě o tom, že brojí-li stěžovatel skutečně i proti poslednímu prostředku, který mu zákon k ochraně práva připouští (tedy proti usnesení Nejvyššího soudu o podaném dovolání), nemůže být za uspokojivou považována argumentace právě tímto dovoláním.
8. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel vady ústavní stížnosti k výzvě Ústavního soudu ani za pomoci svého právního zástupce neodstranil, nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2018
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj