Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 11 Co 127/2025-1168 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. března 2025 č. j. 8 C 235/2012-1120, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a D. H. a R. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeným porušením svého práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že manžel stěžovatelky se žalobou domáhal po své sestře, právní předchůdkyni vedlejších účastníků, určení spoluvlastnictví k domu. V průběhu řízení po smrti manžela stěžovatelky nastoupila stěžovatelka na jeho místo jako žalobkyně. Po opakovaném rozhodování soudů byla nakonec žaloba zamítnuta. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") poté napadeným usnesením uložil stěžovatelce pro její procesní neúspěch povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 168 302 Kč jako náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil uvedený rozsudek okresního soudu tak, že výši nákladů řízení v prvním stupni snížil na 146 963 Kč, a nadto uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům 6 033,22 Kč na nákladech odvolacího řízení. Krajský soud oproti okresnímu soudu neuznal vedlejším účastníkům několik úkonů. Podle krajského soudu ovšem nebyl důvod moderovat výši nákladů, jak navrhovala stěžovatelka s odkazem na svůj vysoký věk, špatný zdravotní stav a opakované zbytečné rozhodování soudů ve věci. Délka řízení byla způsobena z velké části jednáním manžela stěžovatelky: odmítal zprostit mlčenlivosti svého advokáta, který mohl svědčit k okolnostem uzavření sporné darovací smlouvy. Stěžovatelka pobírá starobní důchod ve výši cca 18 000 Kč, vlastní rodinný dům, rekreační chatu a bytový dům v P., kde sídlí mnoho podnikatelských subjektů; musí mít proto relativně vysoké příjmy z pronájmu a její životní úroveň musí být oproti běžné populaci nadstandardní. Jako procesní nástupkyně svého manžela si musela být vědoma nedůvodnosti nároku a musela přijmout stav řízení v době svého vstupu do řízení. Její odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2008
sp. zn. II. ÚS 446/08
(N 150/50 SbNU 319) není přiléhavý, protože tehdejší věc se týkala průtahů zaviněných neschopností soudů nalézt hmotněprávní řešení sporu a žalovaným byl stát.
4. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy měly moderovat její povinnost hradit náklady řízení podle § 150 občanského soudního řádu. Nynější věc je specifická tím, že stěžovatelka se až do smrti svého muže řízení neúčastnila. Průběh řízení je podobný jako ve věci nálezu
sp. zn. II. ÚS 446/08
, kdy také byla opakovaně vydávána vadná rozhodnutí, v důsledku čehož enormně narostly náklady řízení. Nyní okresní soud i krajský soud rozhodovaly ve věci každý čtyřikrát, Nejvyšší soud dvakrát. Stěžovatelka řízení nezahájila a jeho průběh nemohla ovlivnit, protože do řízení vstoupila až po více než 11 letech. To je nespravedlivé. Stěžovatelce je 80 let, je ve starobním důchodu a po několika operacích dolních končetin částečně nepohyblivá. Konečně upozorňuje na rozdílný přístup obecných soudů; při v pořadí třetím rozhodování ve věci okresní soud při vyhovění žalobě naopak náklady řízení moderoval a vedlejším účastníkům je snížil na jednu třetinu (rozsudek ze dne 5. 1. 2022 č. j. 8 C 235/2012-646). Obecné soudy přesto nyní nezohlednily nic jako dříve u vedlejších účastníků. Obecné soudy zde aplikují § 150 občanského soudního řádu selektivně.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Nynější věc se týká výhradně rozhodování o nákladech řízení. V takových věcech je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, což je tím spíše patrné po vydání stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
8. V nynější věci Ústavní soud žádné významné okolnosti nespatřuje. Obecné soudy se vypořádaly se vším, co nyní stěžovatelka tvrdí, tedy jak s jejím specifickým postavením jako právní nástupkyně (pravidlo vyjádřené v § 107 odst. 4 občanského soudního řádu), tak s jejími majetkovými poměry a zdravotním stavem (stěžovatelka zjevně není v tíživé majetkové situaci), jakož i s odkazem na nález
sp. zn. II. ÚS 446/08
a délku řízení (na délce řízení se zde na rozdíl od věci řešené v nálezu výrazně podílel žalobce a protistranou zde nebyl stát). Na všechny úvahy obecných soudů lze v podrobnostech odkázat, protože jde o argumenty věcné, konkrétní a stěžovatelka je nijak nereflektuje. Je také patrné, že úvahy obecných soudů, proč ve věci neaplikovaly § 150 občanského soudního řádu, nejsou svévolné a poskytují též dostatečně věcný a konkrétní podklad pro závěr, že napadená rozhodnutí nejsou vůči stěžovatelce nespravedlivá či nepřiměřeně tvrdá.
9. K odkazu stěžovatelky na dřívější rozhodování okresního soudu lze doplnit, že okresní soud dříve skutečně moderoval náklady v (posléze) zrušeném rozsudku za použití § 150 občanského soudního řádu - snížil výši nákladů, které byli vedlejší účastníci povinni nahradit původnímu žalobci, zesnulému manželu stěžovatelky. Pro takový postup ovšem okresní soud mimo jiné zohlednil i okolnosti vzniku sporu. Ústavní soud naopak nalézá v obou situacích srovnatelnou logiku, kdy soudy tytéž okolnosti hodnotí v podstatě vždy spíše ve prospěch vedlejších účastníků a vždy spíše k tíži původního žalobce, respektive stěžovatelky. To také koresponduje s dílčími zjištěními obecných soudů v nyní napadených rozhodnutích. Na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v této věci tedy Ústavní soud nespatřuje nic nekonzistentního.
10. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu