Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KVOS economy s.r.o., sídlem Dlouhá třída 1226/44a, Havířov-Podlesí, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná - Fryštát, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 112 C 206/2019-141 ze dne 28. 7. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 338/2020-165 ze dne 12. 5. 2021, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2813/2021-184 ze dne 29. 6. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku p. č. X3 s tím, že součástí parcely je stavba č. p. X2. Vlastnictví k této budově nabyla stěžovatelka dvěma kupními smlouvami sjednanými v letech 1999 a 2000. Následně získala stěžovatelka do svého vlastnictví též související pozemek p. č. X3. V současné době je budova č. p. X2 evidována jako součást pozemku p. č. X3.
Vlastníkem budovy označené č. p. X4 na pozemku p. č. X1 jsou žalovaní 1) a 2). Tito vlastníci nabyli své vlastnické právo v roce 2003 nejprve k budově a poté v roce 2008 rovněž k souvisejícímu pozemku p. č. X1.
V roce 2011 se stěžovatelka domáhala žalobou vedenou u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 113/2011 určení, že je vlastníkem blíže určených částí nemovitosti (nacházejících se na nově vzniklém pozemku p. č. X5), které jsou nezbytné k plnění funkcí zbytku stavby. Předmětná žaloba byla rozsudkem citovaného soudu ze dne 24. 7. 2014 zamítnuta. V podaném odvolání dospěl krajský soud k závěru, že k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení geometrickým plánem. Ve věci nebyly provedeny žádné stavební úpravy, neproběhlo tedy žádné stavební řízení, na jehož základě by došlo k rozdělení původní nemovitosti na dvě samostatné budovy, které by byly schopné samostatné existence. Účastníci řízení tak nemohli nabýt vlastnické právo k objektům evidovaným v katastru nemovitostí pod č. p. X2 a č. p. X4 a nemohou být tudíž ve sporu aktivně ani pasivně legitimováni.
V návaznosti na shora uvedené se stěžovatelka v pozici žalobkyně domáhala před obecnými soudy určení, že společně s žalovanými 1) a 2) jsou spoluvlastníky budovy původně označené č. p. X2, která je součástí pozemku p. č. X3 a pozemku p. č. X1 (primární petit), eventuálně aby bylo určeno, že stěžovatelka a žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky budovy původně č. p. X2, která stojí na pozemcích p. č. X3 a p. č. X1 a aby bylo určeno, že spoluvlastnický podíl ve vztahu k budově původně označené č. p. X2 činí ve vztahu k celku u žalobkyně 1048/2443 a ve vztahu žalovaným 1) a 2) 1395/2443.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, přičemž k podanému odvolání krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že je v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastnice "nové" budovy č. p. X2 a až do podání žaloby v roce 2011 byla v dobré víře, že vlastní samostatnou věc, přičemž považovala za součást budovy i část budovy ve vlastnictví žalovaných, a to tu část, ve které se nacházel tzv. spojovací krček, tedy tu část budovy, v níž se nacházejí pro budovu č. X2 jedinečné komunikační trasy. Až do rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 819/2014-523 ze dne 12. 4. 2019, byla stěžovatelka v omylu, že vlastní celou věc. V uvedeném rozhodnutí bylo účastníkům řízení sděleno, že nevlastní samostatné věci v právním slova smyslu, ale že jejich budovy jsou součástí jedné, dosud nerozdělené věci, a to původní budovy č. p. X2.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že až do doby vynesení předmětného rozhodnutí vykonávali oba účastníci řízení právo formálně k samostatným věcem, když byli mylně přesvědčeni o tom, že jsou vlastníky samostatných věcí. Tento omyl byl navíc utvrzen zápisem v katastru nemovitostí. Stěžovatelka je toho názoru, že jejich omyl je nutno posuzovat jako omyl v držbě věci a pokud nevlastnili a nedrželi samostatné věci v právním slova smyslu, je nutno jejich vůli fakticky posoudit jako spoludržbu podle § 1010 o.
z. Z ústavní stížnosti se dále podává, že podle názoru stěžovatelky původní budova s č. p. X2 existovala a účastníci sporu vůči ní vykonávali společnou držbu jejího vlastnictví, tedy vykonávali držbu spoluvlastnického práva, a to aniž by si této skutečnosti byli vědomi. Nepřipuštění institutu spoludržby a následně i držby spoluvlastnického práva v důsledku omylu vůle při výkonu držby oprávněnými držiteli znamená pro účastníky řízení faktickou nemožnost vykonávat dále držbu a vlastnické právo k řádně nabyté nemovitosti.
Obecné soudy přitom účastníkům řízení neposkytly žádný návod k vyřešení dlouhodobého právního sporu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení spoluvlastnického práva, které by náleželo jednak jí a jednak vedlejším účastníkům. Ústavní soud je toho názoru, že již obecné soudy v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlily důvody, pro které toto žádání nemůže být úspěšné. Podstata zamítnutí žaloby spočívala v tom, že budova nacházející se na pozemcích vícero vlastníků nemůže být ve spoluvlastnictví vlastníků těchto pozemků. Domáhá-li se stěžovatelka vydržení spoluvlastnického práva, zcela přehlíží, že jedním z předpokladů vydržení je jednota vůle spoluvlastníků užívat věc jako vlastní.
V projednávaném případě sama stěžovatelka uvádí, že až do roku 2019 měla za to, že ona je vlastnicí budovy s novým č. p. X2 a že vedlejší účastníci jsou vlastníky budovy označené č. p. X4. Jestliže stěžovatelka držela jen část sporné stavby s přesvědčením, že je její výlučnou vlastnicí, nemohla být v dobré víře, že je též spoluvlastnicí budovy označené č. p. X4. Jinými slovy řečeno, obsah vůle držet věc jako vlastní se musí vztahovat na celou věc, nikoliv pouze na její část. Podílové spoluvlastnictví k nemovitostem je v českém právním řádu konstruováno jako ideální, to znamená, že nejsou mezi spoluvlastníky vymezeny konkrétní části, k nimž se spoluvlastnictví vztahuje.
Opačný přístup by představoval popření principu ideálního podílového spoluvlastnictví. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souvislosti s uvedeným přiléhavě konstatoval, že výlučné vlastnické právo k jedné části věci a výlučné vlastnické právo jiných osob k druhé části věci nemůže dohromady vytvořit právní režim ideálního podílového spoluvlastnictví.
Vytýká-li stěžovatelka obecným soudů, že účastníkům řízení neposkytly návod k řešení vzniklé situace, potom přehlíží, že byť není její věc snadná, úkoly obecných soudů jsou v obecné rovině vytyčeny ustanovením § 2 o. s. ř.
Z výše vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu