Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. A., zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. 20 Co 264/2025-1129 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. května 2025 č. j. 0 P 124/2024-1106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a J. S. a nezletilého J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovatelce - matce (dále též jen "matka") pokutu ve výši 30 000 Kč za nedodržování usnesení tohoto soudu ze dne 19. 9. 2024 č. j. 0 P 124/2024-691 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 10. 2024 č. j. 20 Co 398/2024-804, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byl upraven styk prvního vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") s druhým vedlejším účastníkem - nezletilým (dále jen "nezletilý") ve dnech: 17. 11. 2024, 18. 11. 2024, 1. 12. 2024, 2. 12. 2024, 7. 12. 2024, 8. 12. 2024, 15. 12. 2024, 16. 12. 2024, 21. 12. 2024, 22. 12. 2024, 12. 1. 2025, 13. 1. 2025, 18. 1. 2025, 19. 1. 2025, 26. 1. 2025, 27. 1. 2025, 1. 2. 2025, 2. 2. 2025, 9. 2. 2025, 15. 2. 2025, 23. 2. 2025, 1. 3. 2025, 9. 3. 2025, 27. 3. - 30. 3. 2025 (výrok I.), a uložil jí povinnost zaplatit otci náhradu nákladů řízení ve výši 7 100 Kč (výrok II.). Takto soud rozhodl na základě návrhu otce odůvodněného tím, že matka přes výzvu soudu k dodržování pravomocného rozhodnutí soudu o styku otce s nezletilým opakovaně otci odmítla syna předat.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadené usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud porušil její právo na spravedlivý proces, když v předmětné věci nenařídil ústní jednání za účelem respektování práva účastníka řízení být nejen osobně přítomen u jednání, ale také být před soudem slyšen, vznášet důkazní návrhy a vyjadřovat se k důkazům, které by byly při jednání prováděny. Stěžovatelka považovala dokazování v předmětné věci za potřebné nejen k prokázání důvodů, které jí bránily v bezvýhradném respektování předběžného opatření, ale také k tomu, že nabízela otci termíny styků se synem v jiných termínech, nikoli však přes noc. Předmětem dokazování měla být i otázka uložení pokuty v takové výši, aby nebyla ohrožena sociální situace matky. Obvodní soud však rozhodl jen na základě listinných důkazů, jejichž obsahem byly projevy stěžovatelky osobní povahy, a to přestože k tomu nedala výslovný souhlas a přestože nepřípustnost takového důkazu výslovně namítala. Charakter řízení přitom nedovoluje prolomení použití ústavou chráněných projevů osobní povahy jakožto složek osobnosti člověka. Městský soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 [(N 40/93 SbNU 67); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], který konstatoval, že podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty nejsou naplněny, vyplývá-li ze zjištěných okolností, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy neučinily z pokuty prostředek donucení povinného rodiče k plnění uložených povinností do budoucna, ale sankci, směřující do doby minulé. Obvodní soud přistoupil k uložení pokuty, aniž respektoval princip ultima ratio, podle kterého se prioritně k vynucení povinností ve zvláštních soudních řízeních použijí méně invazivní procesní postupy. Oba soudy se svým postupem dopustily přepjatého formalismu, když trvaly striktně na plnění povinností plynoucích z předběžného opatření, ačkoli jejich plnění nebylo v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. Stěžovatelka namítá, že se řídila odbornými radami dětské psycholožky, která přespávání dítěte u otce v době, kdy dítě kojila, nedoporučila. Ani výrok o nákladech řízení není podle stěžovatelky správný, nicméně je otázkou, zda tato nesprávnost dosahuje ústavněprávní roviny.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení, neboť jsou to právě obecné soudy, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů učiněnými v řízení o výkonu rozhodnutí, na jejichž základě byla stěžovatelce v souladu s § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Problematikou ukládání pokut podle uvedeného ustanovení jakožto prostředku sloužícího k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému (matce) soudem ve prospěch oprávněného (otce), a tedy jednoho z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 1 Listiny), se Ústavní soud zabýval již opakovaně, přičemž formuloval řadu ústavněprávních požadavků, kterým musejí obecné soudy dostát [srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 890/16 či nález ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 (N 14/116 SbNU 115)]. V nálezu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 Ústavní soud zdůraznil, že účelem uložení pokuty je vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného, založené vykonávaným titulem, tzn. nikoliv jeho sankcionování.
9. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatelky, že obvodní soud v předmětné věci nenařídil ústní jednání a odňal jí tak možnost vyjádřit se a navrhovat důkazy. Městský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že k projednání návrhu na výkon rozhodnutí uložením pokut bylo nezbytné nařídit ústní jednání. Poukázal na to, že rovněž pro vykonávací řízení ve věci péče o nezletilé platí obecné ustanovení § 253 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (obdobně podle § 502 odst. 2 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, není třeba pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí nařizovat jednání). V předmětné věci nebylo nařízení jednání nezbytné, když matka ani nepopírá, že soudní rozhodnutí o styku otce s nezletilým nerespektovala a tvrzení otce o neuskutečnění styků nevyvracela.
10. Městský soud současně přiléhavě poukázal na to, že pro výkon rozhodnutí je nevýznamné, že matka nabízela otci náhradní termíny styků, protože je subjektivně přesvědčena o tom, že přespávání u otce bude nezletilému na újmu. Připomněl, že stát musí činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv, přičemž v takové situaci může být nejlepší zájem dítěte nalezen jinde, než kde ho shledávají rodiče či jeden z nich. Subjektivní přesvědčení matky, že rozhodnutí soudu nenaplňuje nejlepší zájem dítěte, ji podle názoru městského soudu neopravňuje k nerespektování pravomocného a vykonatelného rozhodnutí. Právě k přinucení rodiče, který soudní rozhodnutí nerespektuje, je v § 502 z. ř. s. upraven institut pokuty, který má vést ke změně chování povinného rodiče do budoucna, pokud se prostá výzva k plnění jeho povinnosti minula účinkem. Samotná odvolací argumentace matky, jakož i její jednání po rozhodnutí ve věci samé, podle městského soudu svědčí o tom, že nehodlá ani do budoucna respektovat aktuální pravomocné soudní rozhodnutí soudu ve věci péče o nezletilého. Městský soud přiléhavě zdůraznil, že účelem uložené pokuty je tedy nikoliv sankcionování, ale motivace matky ke změně chování a respektování aktuálního pravomocného soudního rozhodnutí. Městský soud současně dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že přepis soukromé konverzace rodičů (který nebyl pro rozhodnutí zásadně významný) byl soudu poskytnut samotnými rodiči (či jedním z nich) a týká se výlučně péče o nezletilého, jež je předmětem tohoto řízení, matka se tudíž nemůže účelově dovolávat ochrany svého soukromí ve smyslu § 86 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Uvedené závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
11. S ohledem na četnost porušení povinnosti matkou městský soud nepovažoval výši uložené pokuty za nepřiměřenou, v celkovém součtu jde o částku 1 250 Kč za každý neuskutečněný styk. Městský soud vysvětlil, že pokuta, která může být ve smyslu § 502 odst. 2 z. ř. s. uložena až do 50 000 Kč i opakovaně, musí motivovat povinného rodiče k respektování soudního rozhodnutí i svojí výší, neboť jinak by svůj zákonný účel nemohla naplnit. K tomu dodal, že z úřední činnosti (vyjádření matky při ústním jednání městského soudu dne 15. 3. 2025) je mu známo, že matka netrpí finanční nouzí. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné, a proto neshledal prostor k zásahu ani ohledně výše uložené pokuty.
12. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů jsou souladná s nálezem ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 , ve kterém Ústavní soud vyložil, že účelem pokuty je v první řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného. Jeho účel proto nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, a proto na uloženou pokutu nelze nahlížet primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem. Těmto zásadám obecné soudy v předmětné věci dostály a jak bylo uvedeno výše, městský soud se s touto otázku v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vypořádal.
13. Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 3123/19 , ve kterém se rovněž zabýval nařízením výkonu rozhodnutí o styku s nezletilými uložením pokuty, také dovodil, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. V nyní posuzované věci obecné soudy rozhodovaly s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem této věci. Vzhledem k tomu Ústavní soud vycházel pouze z obecných východisek vyjádřených v uvedeném nálezu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 , na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, neboť vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci nemohl specifické závěry uvedeného nálezu v předmětné věci bez dalšího použít.
14. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Vzhledem k opakovanému neplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím matkou považovaly oba obecné soudy za adekvátní řešení uložení pokuty. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že vycházely z řádně provedeného dokazování a zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, jakož i zájem nezletilého, a náležitě aplikovaly rovněž příslušná zákonná ustanovení. V odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, jakými úvahami se při rozhodování o návrhu otce na uložení pokuty matce řídily. Městský soud, který se ztotožnil se závěry obvodního soudu, se dále dostatečným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky a srozumitelným způsobem vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů shledal naplnění podmínek výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce ve stanovené výši. Skutkové i právní závěry obecných soudů jsou v napadených rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, přičemž je nelze považovat ani za svévolné či excesivní.
15. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil v postupu obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech obecných soudů neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu