Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radka Hollmanna, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Losenickým, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2025, č. j. 3 As 197/2024 - 49, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2024, č. j. 57 A 25/2024 - 32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Gymnázia Luďka Pika, Plzeň, Opavská 21, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci jde o úhradu za poskytnutí informací podle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím ("InfZ"), zejména o otázku, zda na ni v důsledku nesprávného poučení v oznámení či neaktualizovaného sazebníku úhrad ztrácí povinný subjekt nárok.
2. Stěžovatel se obrátil na vedlejšího účastníka jako na povinný subjekt a s odkazem na InfZ jej požádal o poskytnutí informace. Domáhal se přehledu zdůvodnění mimořádných odměn, které v jednotlivých měsících roku 2017 obdrželi zaměstnanci vedlejšího účastníka, a to ve formě tabulky s údaji seřazenými podle měsíců roku 2017, sestávající z anonymizovaných označení jednotlivých zaměstnanců, k nim přiřazené výše mimořádné odměny v Kč v konkrétním měsíci a ze slovního zdůvodnění mimořádné odměny v konkrétním měsíci konkrétnímu zaměstnanci ("požadovaná informace"). Vedlejší účastník zaslal stěžovateli oznámení č. j. 40/2023 o výši úhrady za poskytnutí požadované informace (§ 17 odst. 3 InfZ) a vyzval jej k zaplacení částky ve výši 500 Kč.
3. Stěžovatel se bránil stížností podle § 16a odst. 1 písm. d) InfZ. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jako nadřízený orgán stanovenou výši úhrady potvrdilo (výrok VI. rozhodnutí ze dne 22. 12. 2023, č. j. MSMT-30799/2023-3). Jelikož stěžovatel úhradu ve stanovené lhůtě nezaplatil, vedlejší účastník sdělením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2/2024, žádost stěžovatele odložil (§ 17 odst. 5 InfZ).
4. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Plzni ("krajský soud") výše citovaným rozsudkem zamítl.
5. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud nyní rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že přes pochybení vedlejšího účastníka, který v oznámení o výši úhrady chyboval v poučení, ke kterému správnímu orgánu je možné podat stížnost, nedošlo k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele a současně toto pochybení nemohlo způsobit ztrátu nároku na úhradu (viz § 17 odst. 4 InfZ). Nejvyšší správní soud se přitom odmítl zabývat hypotetickými úvahami stěžovatele o tom, co by nastalo, pokud by se řídil nesprávným poučením a podal stížnost u nesprávného správního orgánu. Jako nedůvodnou pak Nejvyšší správní soud shledal rovněž námitku týkající se neaktualizovaného sazebníku úhrad za poskytování informací, neboť ani tato skutečnost nemá za následek ztrátu nároku za úhradu.
6. Nejvyšší správní soud stěžovatele rovněž upozornil, že předmětem soudního přezkumu zákonnosti postupu vedlejšího účastníka nebylo (zcela v intencích žaloby) neposkytnutí informace, ale oprávněnost požadavku vedlejšího účastníka na úhradu nákladů za jejich poskytnutí, které vyústilo v odložení žádosti postupem dle § 17 odst. 5 InfZ.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které uplatnil v řízení před správními soudy. Nejprve tvrdí, že nárok povinného subjektu na úhradu za poskytnutí informací nikdy nevznikl, neboť povinný subjekt neaktualizoval každé účetní období sazebník úhrad za poskytování informací. Neaktualizovaný sazebník je podle stěžovatele neplatný a neúčinný. Vznikl-li by i přesto povinnému subjektu na úhradu nárok, zanikl by podle stěžovatele později proto, že v oznámení o úhradě povinný subjekt stěžovatele nesprávně poučil o možnosti podat proti tomuto úkonu stížnost. Podle stěžovatele InfZ spojuje s vadným poučením sankci v podobě ztráty nároku na úhradu za poskytnutí informace.
8. Stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího správního soudu, který se odmítl zabývat hypotetickými a teoretickými úvahami a námitkami stěžovatele, které soud považoval za nepřípustné novoty. Stěžovatel namítá, že pokud soud odkazuje na komentářovou literaturu, kterou stěžovatel považuje za vadnou, a zároveň připojuje vlastní teleologické úvahy stojící v přímém rozporu s jazykovým výkladem, musí mít stěžovatel možnost tyto závěry vyvracet konkrétními, ale i teoretickými příklady. Stěžovatelovy úvahy jsou proto legitimním prostředkem k prokázání, že výklad zákona a podzákonného předpisu přijatý soudy, správními orgány i komentářem neobstojí při střetu s praxí a ve skutečnosti vede k větším komplikacím než doslovná aplikace právní normy (nařízení vlády).
9. Stěžovatel uzavírá, že právo na informace bylo zatíženo nezákonnou finanční bariérou v podobě požadavku na úhradu, která povinnému subjektu nenáležela. Ochranné instituty práva na informace tak byly znehodnoceny nepodloženým teleologickým výkladem správních soudů, což je v rozporu jak s textem zákona, tak s ústavními principy právní jistoty a předvídatelnosti.
10. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva správními soudy. Ústavní soud přitom mnohokrát zopakoval, že postup ve správním a v navazujícím soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud není a nemůže vystupovat jako další instance a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí správní soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných (správních) soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Ústavní soud v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Z odůvodnění napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu i krajského soudu vyplývá, že se totožnými námitkami stěžovatele zabývaly a k jejich závěrům nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto na odůvodnění napadených rozhodnutí plně odkazuje a pouze dodává, že ztrátu nároku na úhradu podle § 17 odst. 4 InfZ způsobuje - zjednodušeně řečeno - nesplnění předchozí oznamovací povinnosti o tom, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, v jaké výši bude požadována a na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena (srov. nález ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20 ).
Poučení o možnosti podat opravný prostředek je sice součástí tohoto oznámení, avšak jeho případné vady není možné bez dalšího považovat za nesplnění (primární) oznamovací povinnosti povinného subjektu ve smyslu § 17 odst. 4 InfZ a za důvod ke ztrátě nároku na úhradu.
14. Jde-li o sazebník úhrad za poskytování informací, pak za situace, kdy povinný subjekt nemá v úmyslu (i přes reálně se zvyšující ceny) jednotlivé sazby v sazebníku měnit, nedává smysl, aby s každým novým účetním obdobím vydával znovu obsahově stejný sazebník. Stěžovatelem preferovaný opačný výklad, nadto spojený s tvrzeným zánikem nároku povinného subjektu na úhradu za poskytnutí informací, považuje Ústavní soud za přepjatě formalistický.
15. Tento přístup je ostatně zjevný u veškeré stěžovatelem předložené argumentace, přestože již samotná povaha posuzovaných otázek (včetně např. tvrzené "finanční bariéry" ve výši celých 500 Kč) nemůže věc na ústavněprávní úroveň povýšit. Stěžovatelovy námitky tedy zůstávají v rovině pouhé pokračující polemiky s právními závěry správních soudů, při jejichž rozhodování však Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele neshledal.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Pavel Šámal v. r.´ předseda senátu